Žítkovské bohyně

Dora Idesová je neteří bohyně Surmeny a vypravěčka celého příběhu. Je poslední žijící bohyní, i když si to sama nechce připustit nebo spíš nestačila převzít od své tety její umění. Příběh je však přesto, že má vypravěčku, vykládán ve třetí osobě, což ve čtenáři umocňuje dojem odstupu, který si chce Dora ponechat od smutného, až tragického děje a zároveň se z něj vyzpovídat.

Už z kraje knihy jsme svědky tragické události, jejíž zápletka se před námi otevírá postupně, de facto až k samému závěru. Provází nás po spletitém osudu Dory, vedoucího od tragické ztráty matky a pak i otce, přes hrůzný pobyt v internátě i násilného odtržení od obou nejbližších příbuzných, kteří ji ještě zbyli, až k samému rozuzlení.

Kniha je pojímána jako vědecká práce. Dora Idesová totiž pracuje jako etnografka a zabývá se právě Žítkovskými bohyněmi a jejich těžkým údělem. Fantazie se tak proplétá s fakty a čtenář tak má mnohdy problém odlišit smyšlenky od pravd a polopravd. Dojem skutečnosti v nás vyvolávají fiktivní dopisy a především archivní prameny z hlášení STB.

V knize je těchto pramenů skutečně mnoho, čímž celý příběh dostává hodně akademický ráz. Za nevýhodu to však rozhodně nepovažuji. Kateřina Tučková s fiktivními archiváliemi totiž pracuje velmi šetrně, tak, aby nenarušovaly tok příběhu, a aby se staly jeho součástí.

Na knize musím vyzdvihnout skvělé umění autorky rozplétat děj tak, abychom v sobě coby čtenáři udržovali stálou hladinu napětí a zvědavosti, a to až do zcela poslední stránky.

Samotný závěr knihy mě totiž nesmírně překvapil, dokonce můžu říci, že jsem ho nedokázala ani v nejmenším předvídat.

Po celou dobu čtení jsem byla autorce nesmírně vděčná za to, že mně, coby ateistce a modernímu člověku, skvělou formou vypověděla o životě žitém v kontextu s přírodou, o starých mystériích a okultismu, tajemných obřadech a úctě k Zemi a předkům. Dokonce jsem až litovala, že všechno to cenné smetlo ze stolu křesťanství a komunismus, jako bychom byli odříznuti od podstaty sebe samých.

Žítkovské bohyně jsou naprosto výjimečnou knihou, které ani zdaleka nemám co bych vytkla. Téma je naprosto neotřelé, skvěle zpracované a navíc poučné.

Společně s románem Vyhnání Gerty Schnirch (té samé autorky) ji považuji za jednu z nejlepších knih v rámci současné české literatury.


Autorkou recenze je Jana Chudáčková

Přidat komentář

Nejedná se však o nějakou naučnou literaturu, ale o román, který se opírá o skutečné osoby a spisy nalezené v mnoha různých archivech.

Hlavní hrdinku knihy Doru Idesovou poznáváme na začátku příběhu jako malé děvče, které právě přišlo o rodiče a kterou si k sobě bere její teta – matčina sestra – Terezie Surmenová zvaná Surmena . Surmena se po několik následujících let stará jak o Doru, tak o jejího mladšího mentálně postiženého bratra Jakoubka.

Surmena žije v oblasti Bílých Karpat, v Žítkové, a je zde uznávanou bohyní. Pomáhá ženám při porodu, všem od nemocí, vyzná se v bylinách a různých zaříkáváních, dokáže z odlitého vosku číst minulost i budoucnost a dokonce dokáže i zahnat blížící se velkou bouřku, která by zničila veškerou vynaloženou práci na polích všech obyvatel v okolí.

Taková osoba se lehce stane předmětem zájmu Státní bezpečnosti. Když jí jednoho dne přijde předvolání k výslechu, kvůli anonymnímu udání, už se do své chalupy nikdy nevrátí. Dora je následně odvedena do dětského domova, Jakoubek do diagnostického ústavu.

Až po nesnadných letech dospívání a první práce se Dora začne o minulost bohyní zajímat více. Po večerech vystuduje etymologii a i pracovně se tématu žítkovských bohyní věnuje. Pátrá ve zpřístupněných archivech StB a postupně zjišťuje pravdu o letech, které Surmena nuceně strávila v psychiatrické léčebně. Dora se následně svou vědeckou prací o bohyních, kterých osobně znala několik, snaží očistit jejich jméno.

Kateřina Tučková nám příběh Dořina života i jejího pátrání podává velmi čtivě a přesvědčivě. Byť se ve své knize zajímá o skutečné osudy skutečných žen, tak jak sama na konci knihy uvádí, pozměnila jejich jména a zpřeházela jejich příběhy. Velmi přesvědčivě působí také dokumenty, citované v knize. Vycházejí z existujících materiálů, ale jsou smyšlené.

Kdo má rád knihy, u jejichž čtení se nejen baví, ale i se dozvídá mnoho zajímavého např. o neobyčejných ženách nejen z obce Žítková, ten by si tuto knihu neměl nechat ujít.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář

Právě z těchto odlehlých končin Moravy pochází i Dora Idesová, hlavní hrdinka knihy. Je potomkem zmiňovaných bohyní a pracuje jako etnografka. Ráda by o bohyních zpracovala monografii a zároveň tak odhalila tajemství své rodiny, svých předků.

Obec Žítková skutečně existuje - autorka se opírala o existující území i obce. Dědina se nachází na Slovácku jako součást Moravských Kopanic. Také další samoty, o kterých se Kateřina Tučková v knize zmiňuje, skutečně existují. Také publikace Žítkovské bohyně již vyšla, ovšem coby etnografická monografie, kterou sepsal Jiří Jílek. Ženy, které byly nadány výjimečnými schopnostmi jako věštění budoucnosti nebo zaříkávání, skutečně žily. Na počátku tohoto století zemřela poslední z nich, Irma Kabrhelová.

Kniha vás vtáhne do děje hned od první stránky. Stanete se svědky tragédie, jež však bude osvětlena až později, Dořiných vzpomínek na své dětství až k současnosti, kdy se pokouší pátrat v archivech a hledat informace o své rodině. Vše se před čtenářem odkrývá, ztrácí závoj tajemnosti a spojuje se v jeden tok, který nám najednou dává smysl a logiku. Z hlediska propracovanosti pro mě Žítkovské bohyně neměly chybu!

Laika samozřejmě napadne srovnání bohyň s čarodějnicemi. Vždyť i ony měly nadpřirozené schopnosti! A měli stejné nadání také muži? Vše se samozřejmě dozvíte z knihy!

Styl Kateřiny Tučkové není jen romanopisectví, ale z velké části také badatelství, což osobně velmi oceňuji. Spousta věcí, o kterých čtete se vlastně zakládá na pravdě nebo se o ni alespoň opírá. Právě badatelstvím se Tučková hodně odlišuje od ostatních současně píšících autorů.

Další předností autorky je takřka thrillerové podávání malých soust čtenáři, schopnost pomalu odkrývat záhadu a držet v napětí až do konce. Tučková dokáže měnit svůj jazyk - popisuje-li svou knižní domovinu, je navýsost poetická, avšak přebírá-li se haldami archivního materiálu, umí být skvěle věcná. Mnohdy podává vše tak dokonale autenticky, že čtenář ztrácí pojem o tom, čte-li román nebo diplomovou práci. Na druhou stranu se v knize vyskytují pasáže, kde naopak notná dávka autenticity chybí. Jde např. o užití spisovné češtiny místo kopanického nářečí. Nevím proč jej autorka neužila, snad jen pro lepší srozumitelnost?

I přesto ale dle mého názoru Žítkovské bohyně v sobě nesou všechno, co potřebuje dobrý příběh. Věřím, že tato kniha bude mít u čtenářů velký úspěch. Vždyť oživila minulost, upozornila na něco, co bylo téměř zapomenuto a navíc tak přesvědčivou formou!

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová

 

Přidat komentář