Slzy v písku

Příběh začíná takto: Nura je malá somálská holčička, která žije v somálském Mogadišu spokojeným a klidným životem. Popisuje, jak maminka vedla obchod, jaký byl tatínek, a jaké byly zvyklosti afrických rodin žijících v tomto městě.  Vyprávění se dotkne způsobu života v rodinách, výchovy i počínajícího válečného konfliktu viděného očima malé holčičky.

Slzy v písku

Otřesnou a nesmazatelnou stopu ve mně ovšem zanechalo vyprávění o tom, co prožívala při ženské obřízce, kterou v této zemi podstupují všechny holčičky. Rituál nám připadá nelidský a surový (a takový bezesporu i je), zarážející je ale to, že samy matky malých holčiček, které samy obřízku podstoupily, k tomu dobrovolně vystavují své dcery a dokonce na tom rituálu trvají.

Autorka popisuje to, jak sama prožívala obřízku, jaký měla a má vztah somálská žena k sexu. Otevřenost a přitom zvolený lidský způsob vyprávění  se všech dotkne u srdce. Mě například téměř vehnalo slzy do očí, když jsem si přečetla, jak Nura po plastické gynekologické operaci popisuje, jak si došla poprvé bez bolesti a velkých obtíží na záchod. Pro nás naprosto samozřejmá věc, pro ni obrovská radost, úleva a spokojenost.

Jako už dospělá se Nura odjíždí ukrýt před již naplno propuklou občanskou válkou v Somálsku do Německa. Tady se dočteme, čím vším projde cizinka , která přijede do naprosto cizí země s odlišnou kulturou.

Přečtení knihy mě donutilo na spoustu věcí se podívat jinak, než jsem na ně nahlížela dosud. Obdivuji odvahu ženy, která se nebála o svém problému otevřeně promluvit, i když to pro ni muselo být opravdu velmi, velmi obtížné.

Po přečtení této knihy vím, že se k ní dozajista ještě vrátím. přečtu si ji s odstupem ještě jednou. A také vím, že už se na spoustu věcí budu dívat jinak a budu si i obyčejných věcí vážit o něco více. Jsem ráda, že mé dcery nikdy nepoznají hrůzu jakou je ženská obřízka.

Takových knih jako je tato - čtivých, milých a přitom velmi zajímavých a poučných by mělo na našem trhu být víc. Všem ženám bych tuto knihu doporučila. Stojí za to mít ji ve své knihovně.

Autorkou recenze je Jana Morávková

Kniha je vlastně autobiografií Nuri Abdi, popisuje její život od narození po současnost a jedním z ústředních témat je zde ženská obřízka, kterou musela podstoupit i ona sama. Nura Abdi pochází ze Somálska, popisuje hrůzné zážitky z občanské války, o tom, jak přes Keňu pak utekla do Německa

Slzy v písku

Samotný popis tzv. faraonské obřízky byl zdrcující, četla jsem ty řádky doslova se zatajeným dechem. Překvapilo mě, že iniciátorkami jsou ženy – matky a babičky obřezávaných dívek. Zákrok provádí žena bez jakékoli odbornosti, jen žiletkou, kterou si málokdy vyměňuje po každé obřízce, nebo jakýmkoli ostrým předmětem. Obřízka je mezi dívkami tabu, a tak v době, kdy toto absolvují (cca v 5ti letech života), vůbec netuší, co je vlastně čeká. Nohy obřezané dívky se pak sváží těsně k sobě tak, aby se nemohla hnout. Mnohdy se do rány dostane infekce, nebo dívka vykrvácí a zemře. Pláč, slzy a nářek se odsuzuje a dívka se pak za něj stydí – zostudí tak prý vlastně celou rodinu…

Z rodného Somálska Nuru vyhnala občanská válka. I tady se čtenář dozvídá mnoho hrůzyplných faktů. Kruté vraždy, střílení a znásilňování zde totiž bylo na denním pořádku. To, co se mi ale líbilo bylo podání těchto informací – nenásilnou formu osobních zážitků jsem se o občanské válce v Somálsku dozvěděla mnohem víc než v moudrých učebnicích.

Teprve až po útěku do Evropy se Nura dozvěděla, že se od ostatních žen a dívek odlišuje. Do té doby si totiž myslela, že obřízka je naprosto normální, ale nejen to – překvapila ji např. spořádanost a řád, jaký v evropských zemích vládne. I taková banalita, kdy policista po tom, co ji poradil po ní nechtěl peníze ji nesmírně překvapila!

Kniha se četla velmi dobře. Samotný příběh byl strhující, styl dosti čtivý, navíc se čtenář dozví mnoho zajímavých věcí o jiné kultuře, tak odlišné od té naší.

Autorkou recenze je Andrea Štyndlová