Norské dřevo

Tuto knihu jsem četla hned z kraje roku. Přítel před pár lety posbíral snad všechny česky vydané knížky od Harukiho Murakamiho a já si řekla, že jí dám šanci. A jsem ráda, že jsem se k ní dostala. Ještě nikdy se mi nestalo, abych se nemohla od knížky odtrhnout proto, že mě dostala do podmanivé deprese, ze které jsem se mohla dosta jen tak, že jsem pokračovala ve čtení. Fascinovalo mě, jak lehce se tak složitý a smutný příběh četl. Bylo to, jako bych všchno prožívala společně s hlavním hrdinou, který si i přes všechny útrapy života byl schopny uchovat pozitivní pohled na svět.

Norské dřevo je pro mě určitě nejhezčí kniha od tohoto autora. Vím, že Haruki Murakami je obecně hodně oblíbený současný autor, ale mně jeho styl úplně nesedí. Zatím se mi ještě nestalo, že bych v jeho příběhu byla naladěná na stejnou notu. Jedná se o smutný, ponurý a nostalgický příběh, který možná v někom vyvolá vzpomínky na studentská léta. Příběh samotný není nijak akční, ale autor to vyvažuje psychologií postav, filozofickými myšlenkami. Líbilo se mně to pojetí hlavní myšlenky, že někdo z nás v našem okolí může mít potíže sám se sebou a má problém se s tím vyrovnat. I když mnohé pasáže na mě působily až depresivně. V každém případě je to zvláštní dílo, které za přečtení určitě stojí.