Laskavé bohyně

2006 – Jonathan Littell: Laskavé bohyně

Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje, nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii.

Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell r. 2006 Velkou cenu Francouzské akademie a prestižní Goncourtovu cenu.

ODEON 2008




2007 – Gilles Leroy: Alabama song

Románová biografie o vztahu velkého amerického spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda a Zeldy Sayrové se odehrává od jejich seznámení v Alabamě roku 1918 až po Zeldinu smrt - uhořela v psychiatrické léčebně roku 1943, tři roky po Scottově smrti. Tihle dva založili a tvořili "ztracenou generaci" 20. let, éru jazzu, alkoholu, sexu a drog.

Fascinující příběh zničujícího i mimořádně naplněného vztahu viděný ženskýma očima.

ODEON 2009

Přidat komentář

Laskavé bohyně (Les Bienveillantes, 2006) jsou bezpochyby knihou, která si zaslouží pozornost. Její nečekaný čtenářský úspěch lze vysvětlit jak vděčným tématem druhé světové války a holocaustu, nahlíženými očima jednoho z aktérů, tak promyšlenou marketingovou kampaní, zdůrazňující americký původ francouzsky píšícího autora, dnes navíc údajně žijícího v Barceloně. Jenže skutečné důvody leží zřejmě ještě hlouběji – tak ja ko v románech Michela Houellebecqa i zde je úspěšně naplňována čtenářská touha po srozumitelném a věcném zachycení sku tečnosti.

Renesance realis

Mohutný epický rozměr Laskavých bohyní, který byl tak charakteristický pro klasické realisty 19. století, nemá dnes v Evropě prakticky obdoby. A pro Francii samu, kde stále ještě silně přetrvává dědictví formalistického nového románu, to platí dvojnásob. Littell tak projevil odvahu k epické realistické dějovosti, která je ve svém základu podmíněna tradičním způsobem vyprávění. Tak jako Houellebecq i on svůj nedostatek literárního experimentu vyvažuje zájmem o podrobný a přesný popis světa. Překračuje modernistickou tradici a obloukem se vrací ke „starým mistrům“, Stendhalovi a Flaubertovi, jejichž jména v románu často připomíná.Vliv Stendhalova střízlivého stylu se zřetelně projevuje v jasném a racionálně uměřeném jazyce románu, stendhalovské ozvuky nalezneme i v tragickém rozměru incestní lásky hlavního hrdiny k sestře Uně. Flaubertovským dědictvím je zase důkladné studium pramenů, předcházející vlastnímu psaní, ona posedlost fakty a skutečnými dokumenty, které autor nechává v textu zaznít, stejně jako míšení postav reálných i fiktivních.

Littell ve svém románu projevuje obdivuhodnou znalost dobových reálií, kterou nezpochybňují ani jeho největší kritikové, vedle nevšedních historických (ale také literárních, lingvistických a hudebních) znalostí je v mnoha pasážích zřetelně cítit, že místa, která popisuje, zná z vlastní zkušenosti, ať už se jedná o Provence, Pomořansko nebo Kavkaz. Realismu historických událostí odpovídá rovněž snaha o maximální jazykovou autentičnost, spolu s němčinou v knize zazní také angličtina, chorvatština, italština nebo stará řečtina.

Povědomý hrdina

Mimo klasické realisty navazuje Littell, podobně jako o několik desetiletí dříve Günter Grass v Plechovém bubínku, také na tradici pikareskního románu s jeho bludným, neklidným hrdinou, putujícím groteskním světem. Proto může být hlavní hrdina přítomen na všech důležitých místech, u téměř všech významných událostí v letech 1941–45. Čtenáři tak nabízí dostatečně zasvěcený pohled zevnitř na ukrajinské a krymské tažení Wehrmachtu, na obležení Stalingradu, na bombardování Německa, masové vraždění Židů a totální válku, a jeho příběh se završuje v obleženém Berlíně. Samotná postava hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, dr. Maximiliena Aue, ovšem patří k nejproblematičtějším částem knihy, jelikož se až příliš blíží známému stereotypu kultivovaného a vzdělaného nacistického důstojníka. Littell svého hrdinu, hledače absolutna, milujícího Bacha, Platóna a Rameaua, vybavil podrobným životopisem, který sice obsahuje některé nečekané momenty, ovšem nikdy úplně nedokáže přebít pachuť lehké vykonstruovanosti, což se ovšem vztahuje i na některé další postavy románu, jež vzbuzují dojem, jako bychom už je někde – v jiné knize či filmu – potkali. Nicméně je třeba přiznat, že z hlediska vyprávěcí perspektivy v první osobě funguje taková postava zcela uspokojivě, jako vysoce vnímavý, ale vnitřně nezúčastněný svědek a pozorovatel, který pečlivě registruje všechny detaily situací, jimiž prochází.

Útroby nacismu

Právě schopnost vidět, evokovat a popsat patří k Littellovým silným stránkám; díky ní se Laskavé bohyně, tak jako každý dobrý román, stávají účinným nástrojem poznání. Tento pohled dokáže pronikavě rozlišovat a vystihnout podstatné momenty i veškeré rozpory, proto nacismus v autorově podání není jednolitou masou, symbolem zla, podobně jako dnes například islám, ale vystupuje před našima očima v mnohem ne -uchopitelnější a komplexnější podobě se všemi vnitřními konfl ikty a protiřečeními. Po -znáváme tak technologii a především administrativu vraždění, kterou Littell jako bývalý humanitární pracovník zažil na vlastní kůži a již na příkladu nacismu zachycuje ve vývoji od prvotních neohrabaných improvizací až po systematičnost holocaustu.
Jedním z nejsilnějších momentů románu je popis vzájemné rivality dvou německých táborů, hospodářsko-vojenského a politickopolicejního, zosobněných Speerem a Him mlerem, kdy se technokratické myšlení střetává s myšlením ideologickým a ve své konkrétní podobě jde o to, zda je lepší Židy v době hrozící porážky a nedostatku pracovních sil využít v průmyslu, nebo rovnou vyhladit. Littell, dobře poučený nejnovějšími historickými studiemi, odkrývá i dlouhá lé -ta zastírané skutečnosti na straně Spojenců – jako je pogrom ve Lvově, iniciovaný Němci, ale ochotně vykonaný Ukrajinci, nebo zvěrstva ustupující Rudé armády.
Dr. Aue, jak ho poznáváme na počátku románu, je vyprázdněný, unavený člověk, výrobce krajek, spořádaně žijící pod falešnou identitou v poválečné Francii. Svůj příběh začne psát z důvodů jakéhosi nutkání, snad pod vlivem oněch laskavých bohyní, kterými jsou – ironicky – míněny usmířené Erínye, bohyně msty za mrtvé. Tím se otevírá i završuje možná nejhlubší téma románu, téma kontinuity, možnosti přežití v době, jejíž tragédie spočívala v nevyhnutelnosti být na jedné nebo na druhé straně, ale nikdy mimo konfl ikt. „Válka svým způsobem neskončí nikdy, nebo spíš skončí, až bude poslední dítě narozené posledního dne bojů v pořádku pohřbeno, a i pak bude pokračovat v jeho dětech a pak v jejich dětech, až se nakonec tohle dědictví zředí, vzpomínky se roztřepí a bolest zeslábne, přestože v tu dobu už to všechno všem dávno vymizí z paměti a zapadne mezi dávné příběhy, které se nehodí ani na strašení dětí, tím méně dětí těch mrtvých a těch, kteří by jimi bývali chtěli být, myslím mrtvými.“

Přidat komentář

Ve Francii se prodalo na 800 000 výtisků a okamžitě následovaly překlady do němčiny, hebrejštiny, polštiny a angličtiny, nicméně kritika přijala knihu rozpolceně – část ji pokládá za největší literární událost naší doby, část naopak za staromódně podbízivou záležitost – za komerční prózu, která spojuje pornografii, detektivku, horor a šestákový román s turistickým průvodcem a monografií o holocaustu. Detailní popisy násilných scén a sexuálních úchylek hlavní postavy, dr. Maxmiliána Aueho, který vlastně vypráví příběh svého života, vedly k obvinění autora, že napsal pornografii a triviální kýč. Tolik z doslovu Tomáše Chrobáka. Mám-li uvést, jak kniha působila na mě, mohu to shrnout velmi jednoduše. Je to román-chorobopis, a to dvojitý. Jednak chorobopis psychopata Maxe Aueho, jednak chorobopis nacismu. Ačkoli děj vypravuje v první osobě přímo hlavní postava, podává jej s klinickým odstupem, i při popisu těch nejdrastičtějších scén chybí jakékoli citové zaujetí, mnohokrát se zde zdůrazňuje, že se nejedná o nic osobního, že vše ze všeho vyplynulo jenom logicky, racionálně. Dr. Aue se tak jeví jako naprogramovaný robot, kdyby nebylo jeho perverzního sexu, který prozrazuje, že v právě v jeho robotovitosti se skrývá psychická úchylka. A proto se stává jako student nadšeným přívržencem německého nacionálního socialismu, informátorem SS a po ukončení právnického studia již jako důstojník této organizace pověřencem Sicherheitsdienstu a členem Himmlerova štábu. Spolupracuje s mnoha prominentními nacisty, tedy válečnými zločinci, např. s Eichmannem a Hőssem, velitelem Osvětimi. Tím vším je Littellův román také klinickou studii nacismu, klinickým obrazem černé gardy SS a popisem, jak choroba národního socialismu v této jeho baště probíhala.

Littellův román-chorobopis mi pak připadá jako dokonalá ilustrace Jungovy psychoanalýzy (mimochodem, jeho jméno se textem mihne, protože u Junga studuje Una, Maxovo dvojče). Sledujte se mnou – malý chlapec nemůže odpustit matce, že poté, co ji opustil jeho otec, německý důstojník, se znovu provdala za Francouze. Vyrůstá na francouzské Riviéře, kde je nahota běžná, a to obě děti přivede k tomu, aby nalezly vzájemnou útěchu ve svých tělech. Když se na to přijde, je každé z dvojčat posláno do jiného internátu, což Maxovu nenávist k matce a francouzskému otčímu vybičuje do vražedného extrému. Z internátu odjede studovat do Německa, kde představuje pro nacionální socialismus ideální materiál. Maxův vztah k sexu se po incestu vyvíjí pokřiveně, sestra Una se stává jeho sexuální obsesí, nemůže navázat normální vztah se žádnou ženou a ventil nalézá v homosexuálních náhodných poměrech. (Ožení se až po válce, ale hlavně z důvodů „krytí“, aby nevyčníval z řady.) Paradoxem knihy, a tedy i hlavního hrdiny je, že jeho sexuální orientace je silnější než ideologie, které je oddán. Přestože značně riskuje, protože u SS se homosexualita trestala smrtí. Jeho horlivá služba nacistickému programu, především příspěvek ke „konečnému řešení“ židovské otázky, se dá vysvětli jako nevědomá kompenzace, jíž vyrovnává svoje „selhání“ těla. Po vypuknutí války se SSSR se stává příslušníkem „zvláštních komand“, která „řeší“ židovskou otázku (rozuměj, vybíjejí Židy včetně žen a dětí) napřed na Ukrajině a pak na Kavkazu. Popisy těchto zvěrstev pak autor pojednává chladnýma očima důstojníka SS, přesvědčeného nacisty. Přitom se mu daří až ďábelsky dokonale předat čtenáři myšlenky takového člověka. Někdo by asi čekal, že jsem měl napsat „city takového člověka“, ale Sturmbannführer Aue žádné city nemá – aby se jich zbavil, neustále se analyzuje, vše převádí do roviny „racionálních“ úvah – pochopitelně „racionálních“ z pohledu nacisty. Zde si pak musí čtenář dávat pozor, aby nepřistoupil na jeho argumentaci, musí si uvědomit, že chybný je již základní předpoklad – naprosto scestná interpretace Darwinovy evoluční teorie – a pokud tento okamžik propase, budou se mu zdát Aueho vývody logické a nevyvratitelné. Koneckonců tak je to se všemi ideologiemi – jakmile přistoupíte na její vidění světa, zdá se vám, že všechno na sebe logicky navazuje. Mozek sice ošidit můžete, ale tělo ne – jak seznává i dr. Aue. V rokli Babí Jar u Kyjeva, kde na něho přišla řada, aby dorážel ještě žijící popravené Židy, se rodí jeho žaludeční neuróza, která ho bude až do konce života pronásledovat nenadálými záchvaty zvracení. Jungovská je také postava Maxova přítele Thomase, hrdinova zlého našeptavače, ale také sexuálně zdravého cynika s vychytralejším charakterem. Je to tedy jakési alter ego hlavní postavy, v jehož mazanosti je alespoň něco lidského – to, co mu Aue marně závidí.

I člověku, který o SS a holocaustu něco ví, přináší kniha několik nových momentů. Především se zmiňuje o děsu, jaký vyvolal u popravčích komand dodatečný rozkaz, že takto budou likvidovány i židovské ženy a děti. Dále je zajímavé, že nacistická propaganda během ruského tažení beze zbytku ztotožnila židovství s bolševismem, a že popravčí komanda SS netvořili ani tak Němci, ale v převažující míře kolaborující Ukrajinci. Littell také plasticky líčí, čím byl německý vyhlazovací systém tak účinný – dokonalým byrokratickým zvládnutím jakéhokoli zadaného úkolu, kde každá akce musela být přesně zachycena na formulářích a současně kontrolována inspekčními složkami, které odevzdávaly svoje nezávislá hlášení. To vše se statisticky zpracovávalo a výsledky se používaly k neustálému „vylepšování“ procesu. A co také překvapí, je značné procento vysokoškolsky vzdělaných odborníků ve velení „zvláštních útvarů“ SS. Nebyli to tedy žádní primitivní sadisté, ale lidé s rozsáhlým klasickým vzděláním, milovníci barokní hudby a znalci literatury, jak tomu je v případě dr. Aueho. Mělo by se říci, že byli kultivovaní, kdyby to neznělo tak nepatřičně. Samozřejmě že během času si tato služba skutečné sadisty přitáhla. A právě to dr. Auemu vadí, vidí v tom „znesvěcení“ národně sociálních ideálů, protože Židé se přece musí likvidovat chladným rozumem a „sterilně“ – je to přece chirurgická operace, která má německému Volku zachránit život. Litttell zajímavě zdůvodňuje krutost a surovost esesáckých dozorců v koncentračních táborech – i přes veškerý výplach mozku jim denní praxe ukazovala, že věznění lidé se od nich v podstatě neliší a tudíž že rasová teorie, které slouží, je falešná – a o to více byli krutí, o to více své oběti zabíjeli, aby neměli před očima to, co jejich víru narušovalo. Připomíná mi to mechanismus, který zhusta nutí příslušníka jakékoli víry, aby nenáviděl každé nevěřícího – prostě proto, že svou nevírou ohrožuje jeho víru, že ji popírá již svou prostou existencí.

Aueho přísně ideologický postoj ale vyvolá u primitivnějších kolegů nelibost a hlavní postava románu je za trest přeložena do stalingradského kotle. Pasáž, v níž autor líčí pobyt dr. Aueho v obklíčeném Stalingradu, je podána jako noční můra – jako děsivý sen, který splývá natolik s realitou, až se od ní nedá odlišit. Literárně je to asi nejpůsobivější část knihy. Ostatně Littell v textu často pracuje se sny a tím jenom podtrhuje jungovský základ svého díla. Pak se děj vrací do Berlína, kde se Aue stává Himmlerovým přidělencem pro „pracovní nasazení“. Nacistům totiž už teče do bot a Židé jsou příliš vzácným zdrojem pracovní síly na to, aby se jenom tak likvidovali. S dr. Auem, který má za úkol snížit úmrtnost v koncentračních táborech, se tak čtenář dostává do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů (a také do Dory, kde vězňové vyrábějí balistickou střelu A-4, lépe známou jako V-2), aby byl svědkem, jak se nyní již Obersturmbannführerovi Auemu jeho poslání hroutí pod rukama. Systém táborů je již tak organizován na smrt, nacistická ideologie tak převažuje i nad racionálními požadavky válečné výroby, že ani Himmler, který se zmítá na jedné straně mezi ideologickým stanoviskem likvidovat Židy, a na druhé mezi hospodářskou nutností získat pracovní síly ber kde ber, nedokáže nic změnit (a chtěl to vůbec?). Stačilo by vězňům v lágrech zvýšit dávky potravin, aby vydrželi pracovat déle, ale pro velitele koncentráků je to nemyslitelná představa – nacismus se tak stává obětí vlastní nákazy. Mezitím, v době své rekonvalescence po úniku ze Stalingradu – kde mu ruský snajpr prostřelil hlavu, a přesto přežil – se dr. Aue vypraví do Antibes navštívit matku a otčíma. Jak tato návštěva dopadne, neprozradím, ani jak se Aue dostane z Berlína dobytého začátkem května Rudou armádou a jak se mu podaří stát se ctihodným továrníkem v poválečné Francii. Kdo si ale chce Laskavé bohyně přečíst, musí počítat s náročností textu. Především je přeplněn germanismy z období Hitlerova Německa, obrovským množstvím zkratek různých úřadů a inspektorátů SS, složek německé armády, partajních funkcionářů atd., které po lexikální stránce dokreslují byrokratickou výkonnost nacistů a zároveň demonstrují systém, který každému umožňoval zapomenout na své svědomí, protože z něho snímal zodpovědnost – vždy byl někdo nad ním. Nu a čtenář se také musí vyrovnat s nezvykle košatými souvětími, které zhusta tvoří polovinu stránky, někdy i celou! V doslovu je řečeno, že Littell pět let studoval prameny a pak se teprve dal do psaní. Proto jsou Laskavé bohyně faktograficky nebývale věrné a historikové v knize nenalezli žádné podstatné chyby S tímto hodnocením mohu souhlasit, alespoň jsem si nevšiml žádného popisu, který by nebyl v souladu se znalostmi, které jsem musel načerpat při psaní Valhaly a které mi dal můj zájem o historii druhé světové války.

Nicméně jsem v knize objevil tři drobné chyby. Ta první se týká letounů firmy Junkers. To „s“ na konci je schválně tučně, protože v knize se o těchto strojích zásadně píše jako o „junkerech“. Třebas mi Richard Podaný, který knihu redigoval, namítne, že to tak bylo v originálu, nebo že je ve Francii zvykem takto o těchto německých letadlech familiárně mluvit, ale v českém prostředí, a troufám si tvrdit že i v německém, slovo „junker“ vyvolává úplně jiné asociace – vnímáme ho jako označení německé pobaltské šlechty a pruských baronů, jakým je v knize i von Űxküll, manžel Maxovy sestry Uny. Správný název těch letadel je tedy Junkers, přestože letecký konstruktér prof. Hugo Junkers, který stejnojmenné letecké závody založil, odmítal nacismus a v roce 1933 po nástupu Hitlera k moci byly továrny Junkers vyvlastněny. Kdyby roku 1935 neumřel, pravděpodobně by skončil v koncentráku. Němci pak používali zkratku Ju. Nepochybuji, že toto všechno Richard ví, a o to více je pro mě záměna „junker“ za „Junkers“ záhadná. Druhý lapsus je poněkud komický a na tváři člověka, který je alespoň trošku obeznámen s vojenskými vozidly druhé světové války, vyvolá úsměv. V knize je pasáž (str. 671), v níž přijíždí automobilem Schwimmwagen Eichmann a jeden z důstojníků mu otevírá dveře. Směšné je to, že schwimmvagen žádné dveře neměl. Jednalo se totiž o obojživelné vozidlo Volkswagen VW 166 na podvozku Volkswagen 87 (po válce vyráběný jako pověstný „Brouk“) s uzavřenou pontonovou karosérií, která z důvodů vodotěsnosti žádné dveře neměla. Dveře měla jiná militarizovaná verze Volkswagenu, a to VW82 vyráběný s hranatou plechovou karosérií jako štábní automobil. Tomu se ale říkalo kübelwagen, takže se domnívám, že tady se Littell spletl a zaměnil schwimmvagen s kübelwagenem. Nu a v tom třetím případě si nejsem jistý, jestli se nejedná o překlep. Pověstná německá pistole, která se používala již za první světové války, se nejmenovala Lüger, jak je uvedeno v knize, ale Luger podle jejího konstruktéra Georga Lugera. Snad ještě známější byla pod jménem „Parabellum“ (což je správný název konkrétního modelu Luger 08), v hantýrce „parabela“. Jak je vidět, u díla takového rozsahu a tak zvláštního zaměření nezabrání chybičkám ani pečlivý překlad a dokonalá redakční práce. Nicméně to nikterak neubírá Laskavým bohyním na skvělosti a jedinečnosti, takže je pokládám za povinnou četbu pro každého, kdo se zajímá o literaturu, respektive sám píše.

Autor: František Novotný
Zdroj: Interkom 4-5/2009

Přidat komentář

Nad románem Laskavé bohyně prozaika Jonathana Littella se debatovalo a spekulovalo, už když za něj v roce 2006 obdržel Goncourtovu cenu. Tehdy se mnohým kromě provokativního vyznění knihy zdálo nemyslitelné již to, že nejen Goncourtovu, ale také Velkou cenu Francouzské akademie za román obdržel muž, jenž má s Francií společného pouze to, že zde v mládí vystudoval lyceum. Narodil se však a většinu svého života strávil ve Spojených státech, v současnosti je mu domovem španělská Barcelona. Proč se tedy rozhodl svůj román napsat zrovna ve francouzštině? Jonathan Littell se této troufalosti dopustil patrně proto, že jeho hrdinou je německy a francouzsky mluvící důstojník SS, jenž se po válce usadil ve Francii a pracuje v továrně na krajky. Fiktivní vzpomínky Maxmiliena Aueho se Littell navíc opovážil rozepsat na necelých devíti stech stranách, takže si od literárních kritiků vysloužil jak výtky za opulentnost a megalomanství, tak poklonu před zevrubným literárním pojetím historického tématu. Littellova kniha se stala bestsellerem takřka ve všech státech, do jejichž jazyka byla přeložena. Do České republiky přivedla Littellovy Les Bienveillantes překladatelka Michala Marková jako Laskavé bohyně a nejen zdejším literárním publicistům tak přichystala nemalé obtíže. Jak se doposud ukazuje, byly to v české krajině obtíže především psychosomatického rázu. Až na výjimky se ti z české kritické obce, kteří se již stihli s knihou nebývalých rozměrů popasovat, neubránili ve svých recenzích čtenářům sdělit, jaké fyziologické reakce v nich kniha vyvolala. Jediného v tomto ohledu střízlivého textu se dopustil snad jen Ondřej Kavalír v týdeníku A2. Richard Olehla v MF Dnes naopak čtenářům doporučoval „pauzičky na zvracení“, Tomáš Baldýnský se v Lidových novinách přiznal k nočním můrám a na svou manželku prozradil, že u citací některých pasáží zbledla, odkládala příbor a prohlásila, že už nebude. Baldýnského kolegu z téhož deníku, Ondřeje Horáka, zase velmi bolely ruce, kniha ho tlačila do žaludku a z dlouhého čtení jej dokonce začala bolet záda. Neuváděla bych ten výčet fyzických útrap nad románem, který se ve skutečně úctyhodné délce vypořádává s otázkami genocidy, polemizuje s nacistickou i komunistickou ideologií, bilancuje provinění vyšších i nejnižších pohlavárů systému, obrací naruby vztah mezi viníkem a obětí a mnoha dalšími, kdybychom si ve stejné době, kdy všichni výše uvedení i další čtenáři lamentovali nad takřka pohoršlivou otevřeností a naturalističností Littellovy prózy, nemohli přečíst v Argem znovuvydaném románu Kurta Vonneguta jr. o bombardování Drážďan Matka noc, že „( … ) Továrna na sladový sirup zmizela. Zmizelo vlastně všechno, až na sklepy, kde se sto třicet pět tisíc Hanselů a Gret upeklo jako perníkové figurky.“ Tehdy jsem si tak trochu s vonnegutovskou rozmařilostí představila, jestli by se Baldýnského žena nad touto větou jen tak neuchichtla a s chutí na vidličce k ústům nedonesla kousek brambory. Jestli by drobný úšklebek necukl také břichem Ondřeje Horáka, na kterém by kniha při čtení spočinula. Tak to chodí.
Proč by také ne, když jsme si již z Adolfa Hitlera stihli udělat ikonu populární kultury a když nacistickou symboliku dokážeme bez obav karikovat. Tak tedy ironicky ano, ale po pravdě ne? Trpíme skutečně onou aristokraticky předstíranou útlocitností, která nedokáže překousnout, že je-li cosi ozvláštněno, náhle nám to připadá nesnesitelně skutečné? Pokud je tomu tak, pak na nás Jonathan Littell opravdu vyzrál. Tím, že nechal bez okolků vyzpovídat svého nacistickému režimu oddaného hrdinu, nepřímo odhalil pokrytectví v nás. A položil tak i každému svému pohoršenému čtenáři otázku, kdo je viníkem a kdo obětí.

Provinění obyčejných
„To ti obyčejní lidé, kteří tvoří stát - hlavně v neklidných dobách - ti jsou tím pravým nebezpečím. Tím pravým nebezpečím pro člověka jsem já nebo vy. A jestli o tom nejste přesvědčeni, nemá cenu, abyste četli dál. Nic nepochopíte, rozčílíte se a ani jednomu z nás to nijak neprospěje.“ Tak čtenáře, jehož oslovuje bratrem, na svůj postoj Aue upozorňuje už na úvodních stránkách románu. A z tohoto stanoviska necouvne ani o píď. Vinu jednotlivce odsuzuje stejně zarputile jako jeho nevinu a do svědomí čtenáři zarývá dráp spoluviny - kolektivního podílu každého sebenepatrnějšího jedince v rámci komunity na zlu spáchaném z jejího popudu. Littellovi se podařilo rozhořčené emoce vzbudit tím, že svou výpověď o druhé světové válce vložil do úst provokativně rozprávějícího hrdiny, který si za terč vybral bílou plachtu neposkvrněného svědomí svého čtenáře, na niž pálí jednu útočně osočující poznámku za druhou a postupně ji očerňuje. Za pozorovatele válečného dění si Littell nevybral oběť, jak bývá zvykem. Pochopit oběť je totiž v podstatě jednoduché. Je jednoduché s ní soucítit, protože oběti se stalo něco strašlivého a ona podle toho následně jednala. Littell však nemíní čtenáře laskat takto zpohodlnělým myšlením, chce ho naopak donutit, aby se snažil více porozumět paradoxům. Sám k tomu dodává: „Viník je na pochopení mnohem složitější. Stejně jako aparát, který jej aktivuje.“ Právě obtíže pochopení Aueho pojetí dobra a zla, lásky a nenávisti ve světě trčícím na ostnu války a povážlivě se tam viklajícím jsou tím, čím Littell ve čtenáři vzbuzuje napětí. Není to drama války, ale sama mnohotvárná podoba Aueho osobnosti, očekávání, jak zareaguje příště, v nových podmínkách, co čtenáře nutí číst bez přestávky dále. Aue i někteří jeho ještě zákeřnější nadřízení oslňují svou sečtělostí, v dnešní době nevídanou schopností pohotově citovat klasiky, ušlechtilými zálibami v hudbě, a přestože jej vypravěč stejně silně odrazuje svými tělesnými choutkami i intenzivní dětinskou nenávistí ke své matce, nejedná se o prototyp černobílého - zvnějšku uhlazeného, leč v nitru krutého - mocipána. Mnohé Aueho argumenty překvapují svou racionální logikou, jeho jednání zdá se být v jakémkoli okamžiku upřímné - Aue zůstává vždy sám sebou, bez prospěchářsky patolízalských sklonů. Děsivé je na něm „jenom“ to, že věří nacistické ideji. O to děsivější je skutečnost, že většinu jeho dalších kroků, o kterých může sám rozhodnout, je možné v rámci možností schvalovat. Obtížnější oříšek ovšem mohou leckomu přinést detaily Aueho intimního života.
a href="jnp:250558"> Sexuální rozkoš prožívaná s muži a vášnivá, v dětství rozpučelá touha po vlastní sestře velmi silně upozorňují na cosi ďábelského, co je usazeno v Aueho nitru. Na první pohled by se mohlo zdát, že zvrhlé libůstky, které si Aue od mládí pěstuje, mají ještě umocnit dojem hrdinovy bestiálnosti. Tyto motivy však v románu fungují zcela odlišným způsobem. Zatímco je Aue schopen vést rouhačské řeči plné myšlenek na incest, hodnotí-li situaci války, činí tak velmi střízlivě, se snahou posoudit jednání nepřítele i vlastní strany kriticky, nebrání se dokonce nejvyšším místům navrhovat možnosti zlepšení. Válečná zkušenost v Auem nevyvolává pochybnost o obecné platnosti nacistické ideje, formuje v něm naopak možná nepochopitelný cit pro to, aby i degradovaným byla zachována určitá důstojnost. Jakkoli o degradovanosti určitých jedinců a nutnosti vyřešení jejich otázky podle něj není sporu. Nikoli, Laskavé bohyně vskutku nejsou románem vývojovým, hrdina se zde neobrátí na cestu dobra. Už proto, že on v takto jednoduchých kategoriích neuvažuje. Jako pravý osvícenský intelektuál se naopak snaží pro každou situaci nalézt vysvětlení, které by potvrzovalo nezvratnou platnost jeho světonázoru. I v tomto ohledu se jeho oddanost nacistické ideji může zdát až obludná. Tímto přívlastkem však Aueho charakter posuzujeme kritérii morálními. Ta se ovšem, jak ukazuje nejen tento příklad, pro otázky viny ukazují jako nepřiměřená. Jeho oddanost tedy neoznačujme za obludnou, ale spíše zarputilou. Aueho jednání v průběhu války i v mládí, které jí předcházelo, těžko v kterémkoli okamžiku odsoudit jako nečestné. Je snad šílené, vybočuje z normálu, krom vztahu k matce však není vedeno nenávistí či pomstychtivostí. Otázka, zda se Aue zachoval jako opravdová lidská svině, se nabízí až v samotném závěru, v situaci, kdy řeší, jak se zachránit z dobytého Berlína. Také zde se však nabízí dnes velmi populární odpověď, že extrémní situace podporuje, ne-li vyžaduje extrémní jednání. A to pak může být v jistých ohledech u soudu minulých hříchů i ospravedlnitelné.

Chameleon emocí i žánrů

Jediným nařčením, které by bylo možné na Aueho regulérně vztáhnout, a před kterým by jej neobhájil žádný tribunál, je nařčení z lhostejnosti k utrpení. Neboť právě lhostejnost je velmi zvláštním druhem krutosti, který se v Auem postupně formuje. Aueho vědomí tváří v tvář akcím na Ukrajině, v Rusku, v koncentračních táborech, ani v bombardovaném Berlíně nepoznamená myšlenkový vývoj. Patrný je naopak jeho emocionální vývoj směrem k znecitlivění, který v něm ovšem přinejmenším ve dvou výraznějších vrcholech románu paradoxně vyvolává citově i fyzicky odžité erupce představivosti a bizarních fantazií.
Do magické krajiny vlastní imaginace Littell Aueho uvádí prvně ve Stalingradu a vykresluje ji coby fantaskně karnevalový rej odehrávající se v Aueho mysli, jež nakračuje k smrti, zasazený doprostřed hvízdání vichřice nejkrutější ruské zimy. Podruhé svou představivost do víru hýřivých nestoudností uvrhá v prázdném zámečku své sestry a jejího manžela, když ve strachu z postupující fronty okolní kraj opouštějí poslední obyvatelé. Scén, které svým způsobem vybočují z dominantního vyprávěcího stylu, jenž nemá daleko ke kronikářsky deníkovému popisu událostí, kdy se dějinná aktualita mísí se vzpomínkami na život před válkou, bychom v románu nalezli více. Pasážemi, které nápadná změna stylu vyzdvihuje z dosavadního proudu vyprávění, jsou na jedné straně některé klíčové dialogy románu, na straně druhé Aueho subjektivní líčení některých vyhrocených okamžiků. V tomto případě se jedná o momenty, v nichž Aue přestává být jakoby nevědomým pozorovatelem okolí, který se snaží situaci co nejvěrněji popsat ve všech jejích myslitelných kontextech. Často jen vteřinový záchvěv okamžiku pak líčí jako obraz v jeho výtvarných kvalitách, s citem pro nápadný detail, barvu, kontrast a především hloubku prožitku. Hubené děvče oběšené v ukrajinském městě v parku Odborů, které před popravou všichni přítomní vojáci a důstojníci políbili; pohřbívání kozáckého mudrce vysoko v horách, ale i další výjimečné scény, možná překvapí svou absurdností a mnozí je budou považovat za důkaz stylové neuhlazenosti, nevytříbenosti románu, jejich odstínění však funguje spíše jako prst vztyčený směrem k děním převálcované čtenářově pozornosti.
S podobným záměrem Littell roztahuje a podrobnými informacemi zahlcuje také mnohé z nejvýznamnějších konverzačních scén románu. Rozebírání lingvistické problematiky kavkazské oblasti totiž může na jedné straně působit vskutku nabubřele, nicméně pouze vyhroceně poukazuje na absurdnost snahy nacistů najít v takto nábožensky, jazykově i kulturně hybridním prostředí čistého Žida. Až do morku kostí se tak hněte v otázkách, které stále visí ve vzduchu - otázce viny a trestu, nacistické „vyvolenosti“, oprávnění zabíjet a dalších. Velmi podobný, takřka osvětový ráz mají neméně výmluvné repliky Aueho rozhovoru se sovětským policejním komisařem, který komunistický a nacistický režim lakonicky hází do jednoho pytle: „Lišíme se jen v definicích kategorií: u vás jsou to Židé, Cikáni, Poláci, dokonce snad i duševně nemocní; u nás zase kulaci, měšťáci, ti, kdo se odchýlili od linie Strany.“ Na jedné straně rasa, na druhé třída. A opět ono hlodání o vinících a obětech. Chameleonské převlékání žánrů, pro které se mnohým, zejména německým kritikům Laskavé bohyně nemohly vejít do škatulky historického biografického románu, ovšem plně odpovídá Littellovu pojetí války a holocaustu v jejich komplexnosti. Vyzrálých charakterů najdeme v románu na nejrůznějších příčkách hierarchického žebříčku stejně mnoho či málo, jako mátoživých figurek. A všechny, byť sebešílenější, od fanatických dětí německé domobrany přes inženýra bořícího mosty, sekretářku pilující si nehty až po kolegy Vosse, Thomase i další, jsou jeho plnohodnotnou a významuplnou součástí. Mnohokrát, a to nejen v tomto románu, byl zážitek válečných hrůz přirovnáván k plavbě dravou řekou - a právě takovým literárním dobrodružstvím, které zvedá z bahnitého dna takzvaně nižší žánry typu detektivky, hororu či pornografie, aby je v jedno semlela s dialogy mnohdy sókratovskými, jsou i Laskavé bohyně.

Autor: Lucie Česálková Zdroj: Literární noviny str. 10 Literatura, 1.12.2008

Přidat komentář

Nejistota, strach, neschopnost se vzepřít, pohodlnost a jistě také víra. To jsou hlavní motory totalitního režimu, ať už se nazývá nacismus, nebo komunismus. I na porovnání těchto dvou systémů v Laskavých bohyních dojde. To když hlavní postava, Maximilien Aue, u Stalingradu vyslýchá sovětského politického komisaře pluku. Tento muž netrpí přehnaným optimismem a při hovoru s Auem se projevuje jako velmi bystrý a vzdělaný člověk: „Lišíme se jen v definicích kategorií: u vás jsou to Židé, Cikáni, Poláci, dokonce snad i duševně nemocní; u nás zase kulaci, měšťáci, ti, kdo se odchýlili od linie Strany.“ Hrůza zevšední Uplynulou neděli mohli diváci České televize zhlédnout dokument Clauda Lanzmanna Šoa. Trval devět hodin. Laskavé bohyně Jonathana Littella mají přes osm set stran textu. Usilovali autoři o vytvoření monumentálního díla? Chtěli obsáhnout všechnu tu hrůzu? Nebo jde jen o plody jejich megalomanie? Kdo čte dlouhé romány, ví, jaké mohli mít důvody. Takto rozsáhlá díla totiž dokážou člověka přenést na dlouhou dobu do jiného světa.
Těžko říct, zda bylo něco podobného skutečně záměrem též v případě Laskavých bohyní a Šoa, nicméně i zde se to daří. Nejenže se tak dostává čtenáři mnoha informací, nejenže tak dlouho žije v rozličných válečných hrůzách, ale také je tím vším unaven, otupí a prochází rovněž pocity zevšednění. I v tom spočívá hodnota rozsáhlých děl. A tento aspekt se pozoruhodně přetlačuje s pietním přístupem k holocaustu, který je v člověku jaksi trvale zakotven. Přesto si po přečtení nějakých pěti set stran Laskavých bohyní člověk také nemůže nepostěžovat na to, že ho bolí ruce, když knihu drží, že ho tlačí do žaludku, když si ji opře o břicho, a že ho navíc z toho dlouhého čtení začínají bolet záda... Je však něco takového v souvislosti s líčením hromadného zabíjení Židů za druhé světové války vhodné?

Tento paradox se velmi názorně vyjevuje i v dokumentu Šoa. Claude Lanzmann se vyptává polských sedláků, zda pracovali na polích těsně sousedících s koncentračním táborem. Při rozhovorech o holocaustu však dokumentarista postává s jednou rukou v kapse a v druhé třímá cigaretu... A to je velice vypovídající obrázek, který ukazuje, že se s něčím tak neuvěřitelným, a přece reálným nejde vyrovnat – a pokud se tomu nikdo nedokázal postavit tehdy, nelze se dnes ani dost dobře postavit vedle toho.
Kniha Současná francouzská literatura Dominiqua Viarta a Bruna Verciera, právě vydaná v českém překladu, obsahuje rovněž kapitolu Literatura koncentračních táborů. Je zde citován Maurice Blanchot: „Nebezpečí slov tkví možná ve snaze mluvit o zkáze, jíž vše propadá, aniž je slyšet ono ,mlčte‘, určené všem, kdo přerušení dějin poznali z dálky anebo pouze částečně.“ Autor zde vlastně ukazuje, že nejpřesnější výpovědí o vyhlazování v koncentračních táborech by bylo mlčení, ovšem to na druhou stranu není možné – nesmí být.
Národ, který se vyvolil Atím se vracíme k Laskavým bohyním. Vyprávíli Jonathan Littell vše z pohledu německého důstojníka, mohlo by se zdát, že udělal dnes velmi obvyklý krok – dal přednost vrahovi před obětí. I když sám Maximilien Aue by jistě takové jednoduché hodnocení odmítl: „Jako většina lidí jsem se ani já neprosil o to, abych se mohl stát vrahem. Kdybych mohl, a už jsem to říkal, věnoval bych se literatuře. Kdybych měl talent, psal bych, a kdyby ne, možná bych učil, v každém případě bych žil vprostřed krásných a poklidných věcí, nejskvělejších výtvorů lidské vůle.“ Ale kvůli volbě vypravěče není ještě nutné Jonathana Littella podezírat ze snahy o laciný efekt. I když je pravda, že Aueho po Evropě posouvá po vzoru pikareskních románů, a jeho přítel Thomas je zas prototypem zachránce, který se ocitne na místě vždy v pravou chvíli. V románu rovněž nechybí vypravěčova rodinná historie a krimi zápletka, které sice vytrhují z monotónnosti, ovšem zároveň dílo poněkud zplošťují. A navzdory tomu, že jsou v sázce lidské životy, v některých momentech až komicky vyznívá i pověstná německá pořádkumilovnost. Tak je tomu třeba při pečlivém zkoumání původu kavkazských Bergjuden. Zvrácená poctivost v souvislosti s vyvražďováním „vyvoleného národa“ vojáky národa, který se vyvolil sám. Tragédii s groteskními rysy pak přináší rovněž kapitola ze Stalingradu. Kanibalismus nejprve z německého pohledu odhaluje „pravou povahu“ ruských vojáků. Potom k němu ale dojde i mezi Němci: „Stáli před ideologickým problémem, zda je legitimní sníst Slovana, bolševického Untermensche. Nezkazili by si tímto pokrmem své německé žaludky? Sníst mrtvého kamaráda by ovšem bylo nečestné; i když už ty, kteří padli za Heimat, nemohli pohřbívat, přesto jim ještě byli povinováni úctou. A tak se nakonec dohodli, že snědí jednoho Hiwi, což byl v rámci jejich rozhodování naprosto rozumný kompromis.“ A bylo to překrásné Jonathan Littell (* 1967) napsal Laskavé bohyně francouzsky. Román vyšel v roce 2006 a autor za něj obdržel Velkou cenu Francouzské akademie a také Goncourtovu cenu. Ve Francii se prodalo už více než osm set tisíc výtisků. Do té doby vydal potomek polských Židů, kteří se přesunuli do Ameriky, pouze science fiction Bad Voltage (1989). Autor, který nyní žije v Barceloně, studoval ve Francii i v USA a také se účastnil humanitárních akcí v Bosně, Čečensku či Afghánistánu. Syn spisovatele Roberta Littella vydal vedle Laskavých bohyní v roce 2006 i zprávu o ruských tajných službách v letech 1991–2005. A letos publikoval knihu o Léonu Degrellovi, belgickém nacistovi, který se mihl už Laskavými bohyněmi. V tomto románu Jonathan Littell prokázal, že jeho zájem o zpracovanou látku rozhodně není povrchní – a zdaleka o tom nesvědčí jen mimořádný rozsah. O knize ani nelze říci, že se dobře čte – a to nejen pro to, o čem pojednává. Příčinou je i Aueho vypravěčská pečlivost beze snahy vytvářet umění. Přesto se Jonathanu Littellovi podařilo stvořit působivé dílo.

Laskavé bohyně totiž skýtají několik důležitých paradoxů. Lehnout si na gauč a číst si o válečných hrůzách bývá obecně přitažlivé – i proto, že nic podobného nejsme nuceni prodělávat. Dále je nezanedbatelné, že kniha funguje jako past na primitivní rasismus a povrchní antinacismus v nás. Hlavně ale zanechá ve čtenáři ohromné prázdno – jako Šoa Clauda Lanzmanna či Život návod k použití Georgese Pereca. Jenže to prázdno je neuvěřitelně přeplněné. Asi jako když tělo má normální teplotu jen proto, že se v něm pere horečka se zimnicí. V jedné pasáži dá Maximilien Aue žebrajícímu Rusovi bankovku: „Chvilku přemýšlel a pak zanotoval kozáckou píseň, kterou jsem znal, protože jsem ji na Ukrajině často slýchal, v jejímž refrénu se zvesela zpívá: Oj, ty Galja, Galja molodaja... a která vypráví hrůzný příběh o děvčeti, které unesli kozáci, za dlouhé světlé copy ji připoutali ke smrku a upálili zaživa. A bylo to překrásné.“

Autor: Ondřej Horák Zdroj: Lidové noviny str. 23 Orientace - Knihovna, 15.11.2008

Přidat komentář

LN Jaké bylo trávit tolik času s esesákem, vypravěčem románu?

Strašné. Bylo ovšem zajímavé pozorovat, jak za ten rok a půl postupně okorávám - zhruba od poloviny knihy jsem byla schopná se při práci i najíst.

LN Ve Francii se psalo, že autor dostatečně neovládá francouzštinu.

Je to něco, co postřehnete jen těžko, pokud francouzština není vaším mateřským jazykem. Anglicismy byly Littellovi velice vytýkány; ozvaly se dokonce hlasy, že knížka původně vznikla anglicky, a Littell tudíž dostal francouzské literární ceny neprávem. Pro mě ale byla tahle zvláštnost knihy paradoxně velkou výhodu v tom, že text byl stylisticky prostý a jazykově velice korektní - autor s jazykem, ve kterém není na sto procent doma, zacházel opatrně, a tím mi jako překladatelce usnadnil práci. Navíc jsem se často pro radu uchylovala k seznamu, který vytvořil jeden z Littellových kritiků a v němž horlivě uvádí na pravou míru pasáže a výrazy, které považuje buď za vyložené anglicismy, nebo za neobratnosti. Pro Francouze ovšem musí mít text, který v jejich jazyce napsal cizinec, nutně ještě jeden rozměr navíc, a mně je líto, že jsem do češtiny tenhle zvláštní rys románu nemohla převést.

LN Dosud jste byla známa jako překladatelka z angličtiny. Byly tedy Laskavé bohyně prvním větším překladem z francouzštiny?

Ano, zatím jsem se k překladům z francouzštiny až na občasnou detektivku moc nedostala, z angličtiny se zkrátka překládá víc. Za trpělivost jsem byla odměněna Littellovou knihou, která má na osmi stech padesáti stranách jen asi dvě stě odstavců. Zato teď se chystám na komiks, na padesáti stranách je jen asi sto slov, a moc se na to těším.

Popis titulu
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano - francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po "průmyslové" období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý - nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti.
Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu. Přidat komentář