Veselí

Elišce je lehce přes třicet, je krásná, má za sebou nějaké pracovní úspěchy a několik zkrachovalých partnerských vztahů. Na začátku knihy sedí v rychlíku domů, do Veselí. Po posledním rozchodu se rozhodla zkusit návrat k rodičům, do rodného domku, a ve své rodné obci se pokusit zúročit teoretické marketingové znalosti v praxi. A tak se zabydlí ve svém starém "dětském" pokoji a ve městě si otevře obchod s rybářskými a loveckými potřebami. Občas se sejde s dávnými kamarádkami - Jarkou, která zavře krachující bistro a následně bez práce utápí svůj žal v alkoholu, nebo s Lenkou, obézní matkou tří dětí, kterou občas zbije věčně opilý manžel. Začne jí nadbíhat Standa, jehož jedinou vadou je, že je majitelem firmy na odvoz fekálií a má jen jednoho zaměstnance, takže své fekální auto řídí sám a jezdí s ním kamkoliv. Setká se se svou první láskou Hynkem, který je ale ženatý a má školou povinnou Majdalenku. Motá se kolem ní Adam, floutek, co tají těhotnou partnerku a raději uteče česat jablka do Austrálie... 

Kromě svého milostného života a kamarádek řeší Eliška vztah k rodičům. Nikdy si společně otevřeně nesdělovali své emoce, nikdy se neobjímali. Rodiče žijí odloučeně, byť v jednom domě. Když tatínek onemocní, začne si Eliška uvědomovat, co vše pro ni znamená. Stejně tak její maminka.  

Eliška se v tom všem poněkud "plácá", nic není tak, jak si představovala. Po zkušené v Praze se sice vrací do rodného Veselí, ale také ke svým kořenům, do svého nitra, konečně si přiznává, že snad patří právě sem. V útržcích vzpomínek nám přibližuje svůj pražský život. A i když se jí naskytne příležitost vycestovat daleko, nebo žít v ještě větším městě, než je Praha, nevyužije ji. Teprve když v domě rodičů zůstane sama, připadá si konečně dospělá a snad i smířená.

Kniha je vyprávěná v první osobě z pohledu Elišky. Čte se zlehka a je prostoupena moravským nářečím, kterým v podstatě mluví všichni, kromě Elišky. Jako celek se mi kniha Veselí zdála trochu nevyrovnaná. Z počátku obsahuje hromadu rádoby vtipných situací, které se mi ale často zdály spíše trapné a neuvěřitelné (např. když se Eliška se svou matkou vydají na cvičení maminek s dětmi do místní tělocvičny). Zhruba v polovině knihy se její tón změní, když Eliška ztrácí tatínka. Komické situace jsou vystřídány výlevy pocitů a myšlenek, které člověka v takovou chvíli napadají. 

Přestože mám Radku Třeštíkovou jako spisovatelku dost ráda, Veselí jaksi nenaplnilo mé očekávání. Hodně věcí mi v knize přišlo nedotažených a nepřesvědčivých. I přesto se však kniha četla dobře, tak jak je u autorčiných knih obvyklé, a pokud se vám líbily její předchozí knihy, neměli byste Veselí opominout. 

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Přidat komentář