Holky na vodíku - Jmenuji se Martina

Martina se postavila k zrcadlu bokem, aby si svou postavu mohla prohlídnout z profilu. Nešlo jen o prsa. Připadala si děsivě tlustá. A ten obličej. Neustálým zvracením jí otékají slinné žlázy pod čelistí. Ano, vážně je děsně oteklá. Vypadá tlustě. Ne. Je tlustá. „Nemůžu se ani vidět,“ zabručela znechuceně a obrátila se k zrcadlu zády. Už to byl pokrok. Byly doby, kdy zrcadla, nešetrně zrcadlící její domnělou otylost, rozbíjela na tisíc kousků.

Příběh je sestaven z Martininých deníkových zápisků, vzpomínek a pocitů, doplněný o vyprávění z psychiatrické léčebny, ve které je Martina na léčení. Tam se dostane po kolapsu z naprosté vyčerpanosti, dehydratace, hypotenze, které jdou ruku v ruce s chudokrevností, avitaminózou, pomalým tepem. Sama už nezvládala přijímat potravu a rozlišovat co je správné a co ne. Provalilo se, že před půlrokem ztratila menstruaci, štítná žláza nefunguje jak má, protože v její silně ochuzené stravě chybí jód. Trpí poruchou látkové přeměny a do toho se objevily dva roztomilé žaludeční vředy. Totálně zničené zuby rozleptané žaludeční kyselinou a nelibě páchnoucí dech, které zvracení a naleptaný jícen provázejí, jsou navíc příčinou její stydlivosti. Před kamarády, ale i před kluky, kterým by se chtěla líbit a třeba i s někým chodit, ale místo toho je z ní troska. Sesypaná fyzicky i psychicky. Strašně ráda by měla nad něčím kontrolu, ale už toho není schopna.

Holky na vodíku - Jmenuji se Martina

Spisovatelka Ivona Březinová na Martinině příběhu skvěle vystihla myšlenkové pochody odehrávající se v hlavě nemocného bulimií. Nesoudí, nekárá, neodsuzuje, jen předkládá fakta a možné souvislosti, které mohou být spouštěčem k závažnému onemocnění, kterým bulimie nepochybně je. Bohužel máme v širší rodině nemilou zkušenost s touto nemocí a ještě stále není vyhráno. :-)

Autorkou recenze je Lucie Bednářová