Will Grayson, Will Grayson

Will Grayson, Will Grayson je příběh dvou náctiletých kluků se stejným jménem. Zdá se, že kromě jména nemají nic společného, každý se pohybuje v jiné společenské vrstvě, chodí na jiné školy, mají jiné známé. Jejich osudy se přesto protnou.

Nechci prozrazovat víc, abyste nebyli ochuzeni o prožitek z četby, protože to prožitek skutečně je. Knihu bych doporučil i lidem, komu předchozí knihy Johna Greena třeba z nějakého důvodu nesedly (i když těžko říct, jestli někdo takový vůbec existuje, protože podle mého názoru jsou všechny perfektní). Zatímco předchozím Greenovým knihám někteří vytýkali, že hrdinové mluví na svůj věk příliš moudře, v této knize je řeč náladových puberťáků zobrazena skutečně realisticky. Pro sprosté slovo Will Grayson (hlavně ten Levithanův) nejde daleko.

Celá kniha se hned od začátku nese v drsnějším duchu, a pokud vám ještě nebylo patnáct, nejsem si jistý, jestli bych vám knihu doporučil, i když v dnešní době o sexu vědí už děti v první třídě, takže asi proč ne. Pokud tyhle řádku čtou rodiče, vězte, že v knize není obsahem nic závadného (pokud tedy lásku mezi dvěma osobami stejného pohlaví nepovažujete za závadnou), ale sem tam se objevují peprnější výrazy.

Kapitoly se střídají – každou lichou vypráví Will Grayson Johna Greena a každou sudou Will Grayson od Davida Levithana, ty rozdíly mezi kapitolami a mezi Willy Graysony jsou patrné hned na první pohled. Levithanův Will Grayson je pochmurnější, pesimističtější a snad i proto vůbec nepoužívá velká písmena.

Jedná se o neskutečně vtipnou a zábavnou knihu. V jednu chvíli jsem se smál tak, až jsem se málem zadusil rohlíkem, který jsem přitom jedl. Kromě Willů Graysonů v hlavě utkví především výborně napsaná postava Drobka Coopera, což je „největší hromotluk, který je fakt, ale fakt gay, a taky největší gay, který je fakt, ale fakt hromotluk“, jak svého extravagantního kamaráda popisuje Greenův Will Grayson.

Postavy jsou skvěle vykreslené, každá má nějaké své nedokonalosti – protože nikdo není dokonalý – a společně se na nich snaží pracovat. Od toho přece přátelé jsou, ne? Will Grayson, Will Grayson totiž není kniha o gayích, v první řadě to je kniha o přátelství (a taky o jednom šíleně bláznivém školním představení).

Autor recenze: Jan Šafařík

Will Grayson, Will Grayson

Noříme se střídavě do dvou zdánlivě odlišných chlapeckých hlav na opačných koncích amerického Chicaga. Přesto si jsou myšlenkovitě silně podobní. Oba nechápou svůj vnitřní svět, který pro ně absolutně ničí vztahy s okolím, a to už je jedno, jestli s mužským nebo ženským pohlavím. Všechno prostě nakonec stejnak vyzní naprosto ztraceně.

„Tak teď už se ti líbí? Typický kluk – zajímá tě, jenom když ty nezajímáš ji.“

Jedinečné charaktery, které snadno najdete i někde ve svém okolí, i když třeba o nich ani netušíte. Skvěle propracované myšlenkové pochody i dialogy Willa Graysona, homosexuálního Drobka a trochu i ženských představitelek, na kterých to tolik zase nestojí. Střídá se tu množství vtipu a sarkasmu, což ději ještě více přidává na rychlosti a plynulosti.

Snad by nemuselo nikomu vadit ani téma coming out, které se tu objevuje, ani forma odlišení dvou světů a částečné komunikace přes chatovací zařízení, což zase dává vyprávění jiný rozměr. Překvapí vás jistě nejen zajímavé propojení postav, ale i konečné vyústění, které zase přineslo něco, co prostě nečekáte. Nebo snad ano?

nemám tušení, proč se někdo může chtít stát učitelem. vždyť to znamená trávit celý den s bandou lidí, co vás buď k smrti nenávidí, nebo šplhají, aby dostali dobrý známky, ale co vás nikdy nemají rádi z žádnýho pořádnýho důvodu. bylo by mi jich líto, kdyby to nebyli takoví sadisti a hajzlové. vlastně jde jenom o moc. učí proto, aby měli oficiální důvod ovládat druhý. a fakt jsou nuly, jeden jako druhej…

Vracíme se zpět na začátek. Tak bych definoval novou knihu Johna Greena, kterou napsal ve spolupráci s Davidem Levithanem, protože mi to připomíná zdařilost jeho prvního díla, které bylo přeloženo do češtiny, tedy knihy Hvězdy nám nepřály. Tentokrát nečekejte fyzické nemoci, jež budou ničit hlavní postavy, ale spíše ty duševní, které jsou mnohdy ještě mnohem, mnohem horší. Snaží se nám ukázat, jak silné anebo slabé může být přátelství, co všechno by mohla vyřešit láska, pokud si připustíme, že i my nejsme vůči tomu druhému lhostejní a že ti lidé kolem nás nebudou jednat někdy tak, jak si myslíme. Prostě je to zase starý dobrý John Green, jemuž práce ve dvou v mnohém prospěla. Nechci více prozrazovat, ale opravdu to stojí alespoň za to, abyste alespoň nahlédli, a třeba všechny stránky zhltnete se stejnou radostí jako já.

„Takhle opravdu vypadáš,“ prohlásím, a je to pravda. V tom je ten problém: spousta věcí je pravda. Je pravda, že bych ji nejradši zasypal komplimenty, a je taky pravda, že bych si rád zachoval odstup. Je pravda, že se jí chci líbit, a je pravda, že ne. Je to pitomá nekonečná pravda, co mluví oběma konci téhle veliké pitomé pusy…

P. S. Děkuji nejen za pozvání na druhé narozeniny YOLI, ale také za výtisk této knihy, která se dostane na pulty až začátkem dubna.

Autor recenze: Josef Němec

Will Grayson, Will Grayson