Hvězdy nám nepřály

Ještě před začátkem knihy nás autor upozorňuje, že „Tahle kniha je fikce. Vymyslel jsem si ji.“ Kdo by na to během četby zapomněl, tak v závěrečném poděkování mu to John Green připomene: „Nemoc a její léčba tak, jak jsou v této knize popsány, jsou fiktivní…“ 

Hvězdy nám nepřály

Především proto, aby udělala radost rodičům, chodí Hazel na podpůrnou skupinu. Zde se scházejí teenageři s rakovinou. Kamarád Izák trpí vzácným druhem rakoviny očí, o jedno oko již přišel a v blízké době ho čeká odstranění i druhého oka. Bude sice slepý, ale BPR. Bez příznaků rakoviny.

Izáka jednou na skupinu doprovází pohledný, přímo sexy mladík August. Sice napadá na jednu nohu, ale jinak se zdá, že mu nic není. Před nějakou dobou mu rakovina napadla kosti a tak přišel o nohu.  Chodí s protézou.

Mezi Augustem a Hazel se pomalu zrodí láska jako trám. Oba poznamenáni svými chorobami se snaží užívat dnů, které jim zbývají.

Vyprávění Hazel je lehké, svěží, místy velmi vtipné, jindy dojemné. Se svými přáteli z podpůrné skupiny berou své handicapy tak, jak jsou, mnohdy zdánlivě hodně cynicky, ale co jim zbývá? Vznikají tak místy komické dialogy, kdy se navzájem špičkují a navážejí do skutečností, že Hazel nemůže dýchat, Izák přichází o zrak a August nemá nohu.

Nebudu vám prozrazovat děj knihy, natožpak její závěr. Jen vám doporučím: posbírejte trochu odvahy k přečtení tohoto milostného příběhu a připravte si k němu dostatek kapesníků.

Autorkou recenze je Lenka Mynaříková

Na přání matky začne navštěvovat podpůrnou skupinu, kterou vidí jako jednu velkou „blbost“. Až do dne, kdy se na jednom sezení seznámí s Augustem. August totiž není nemocný. Sice kvůli rakovině přišel o nohu, ale už je dlouho bez příznaků. „Sedím na horský dráze, která jede pořád nahoru“ říká. Je plný optimismu, radosti a Hazel se mu líbí. A August se líbí jí. Jsou svědky toho, jak jejich kamarád Izák přijde kvůli rakovině i o druhé oko a ztratí přítelkyni, která mu oznámí, že by vztah se slepým nezvládla. Jsou Izákovi oporou a postupně se sbližují.

Poté, co Hazel Augustovi doporučí milovanou knihu od autora, co se po jejím napsání odstěhoval do Holandska, ji August překvapuje piknikem v holandském stylu a společným plánem o navštívení této země. Rodiče jí nechtějí pustit, ale po několika událostech, společně s maminkou a Augustem vyráží Hazel za Peterem van Houtenem do Holandska.

A zbytek už si přečtěte sami, protože tahle kniha částečně změní vaše přemýšlení. Já sama jsem se chvílemi smála až k zbláznění a chvílemi jsem knihu odkládala a běhala pro kapesníčky. Nakonec jsem si pořídila celou krabici kapesníčků.

Po dočtení jsem si říkala: „Jak mám sakra napsat recenzi na něco tak dokonale vtipnýho a smutnýho zároveň???!“ Na Johna Greena jsem měla spadeno už dlouho a musím říct, že i když nejsem na tenhle typ knih, tahle musí oslovit snad každého. Jak mladého, tak staršího čtenáře. Jak milovníka romancí, tak milovníka detektivek nebo fantasy knih.

Od začátku jsem si říkala: „Musí to dobře dopadnout .. musí to dobře dopadnout.“ Četla jsem tak dlouho, dokud jsem neusínala vyčerpáním nebo jsem díky pláči neměla z očí jen dvě úzké štěrbinky. Dočetla jsem druhý den, nebo spíše noc, po prvním otevření knihy. V půl jedné v noci. Protože tak strhující konec a rychlý dějový spád snad nemá žádná kniha. Žádné zdlouhavé popisy a metafory, jen krutá realita. A po zavření knihy jen strnule zíráte a namlouváte si, že to přece nemůže být konec. Nemůže. A přemýšlíte nad jinými alternativami a jinými konci. Nad těmi, kde Hvězdy přejí.

Dlouho po přečtení této knihy přemýšlíte, co autora inspirovalo k jejímu napsání. Smrt někoho blízkého? Diagnostikování rakoviny u někoho z jeho rodiny? Sám autor to naštěstí hned na začátku knihy vyvrací: „Tahle kniha je fikce. Vymyslel jsem si ji. Ani románům, ani čtenářům neprospívají snahy uhodnout, jestli se v knize skrývají nějaká konkrétní fakta. Takové pokusy zpochybňují samotnou možnost, že smyšlené příběhy mohou být důležité, což je něco jako základní předpoklad našeho lidského druhu.“

No dobře, pane Greene. Já Vám tedy budu věřit.

Autorka: Denisa Holubová

Její nemoc ji s pomocí její ohleduplné matky přivede do podpůrné skupiny, kde nachází novou radost ze života. O rok starší chlapec Agustus, který patří též mezi napadené rakovinou, se stane jejím sluncem v šedi stále stejných dnů. A že jejich láska vzkvete až do opravdového vztahu, o tom vás kniha přesvědčí na každé stránce. Gus podlehne mladé Hazel i přes její nemoc a stejně tak Hazel nalezne zalíbení v jednonohém Gusovi. A co se stane, když se rozhodne jí splnit její největší přání? To se dozvíte, když si knihu sami přečtete. Přeci nemohu hned prozradit vše!

A já jsem se zamilovala, jako když člověk usíná. Pomalu a pak najednou docela.

Bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Pravá láska se rodí za těžkých časů.

Stopy, které po sobě zanecháváme, jsou příliš často jizvy.

Dříve jsem ani nepomyslela, jak je lidský život křehký a vzácný. Zní to možná jako klišé, ale je to jednoduše fakt - život je dar. Díky knize Hvězdy nám nepřály (které jsem mimochodem dala přednost před Agathou Christie... Promiň, Agátko!) jsem si začala uvědomovat jeho hodnotu a samozřejmě prchlivost, s kterou míří pořád dál a dál.

Jedná se o docela tenkou knihu, která svým obsahem předčí kdejaká slavná veledíla. Pokud ovšem očekáváte napětí či tajemno, jste na špatném místě. Jestliže ale hledáte milý příběh plný moudrosti a lidskosti, pak se nezmýlíte, když sáhnete právě po této knize. Obsahuje totiž to hlavní, co by měla dobrá kniha mít - silný příběh.

Nejspíše si po přečtení anotace řeknete, že nejste na sladké smutné romány, ale to uděláte velkou chybu, protože přijdete o mnoho. Autor totiž napsal knihu překypující humorem a obsahující tolik mouder, že je stačí pouze správně uchopit a aplikovat i na svůj život.

Chvílemi jsem sice měla pocit, že je příběh až moc přeslazený, ale citlivé duše, včetně mě, si nakonec přijdou na své. Příběh je natolik silný, že skolí kdejakého siláka. (Ovšem, plakala jsem, to myslím pro představu stačí :))

Věřím, že si kniha najde místo nejen v mnoha knihovničkách, ale i ve vašich srdcích. Určitě totiž stojí za přečtení a kromě srdce stoprocentně zůstane i ve vaší mysli ještě dlouho poté, co přečtete poslední stránku.

Autorka: Veronika Doležalová

Když bylo Hazel 13 let zjistilo se, že má rakovinu a pomalu umírá. Teď ji je už 16 let. Nechodí už pár let do školy, jejími nejlepšími přáteli jsou rodiče a veškerý čas tráví sledováním Americké supermodelky a čtením knihy Císařský neduh, který čte pořád a pořád dokola. Její matka si začíná myslet, že má Hazel deprese a donutí ji zase jednu jít na sezení podpůrné skupiny, kde se schází lidé trpící rakovinou. Obyčejně tam jen sedí, komunikuje vzdycháním s Izákem, který má brzy oslepnout a čeká dokud sezení neskončí.

Tentokrát na sezení ale přijde i Augustus Waters, který z Hazel po celou dobu nezpustil oči. Augustus už rakovinou prošel a zvítězil za cenu amputace jedné nohy. Tihle dva se dají dohromady a prožijí spolu ty nejkrásnější chvíle v životě. ..

Bez bolesti by člověk nepoznal radost.

Hazel Grace je úžasná osobnost. Už delší dobu jsem v knihách nenarazila na postavu, která by nebyla namyšlená, dokonalá, nebo neměla nadpřirozené schopnosti. Hazel mi bylo opravdu líto, ale když potkala Augusta, tak se dalo skoro zapomenout, že má rakovinu. Byla znovu plná života a užívala každé chvíle strávenou s Augustem.

Augustuse jsem si oblíbila také hned na prvních stránkách. Nevím, jestli to je jiným žánrem, ale autor dokázal vymyslet tak skvělé postavy, do kterých se dokáže čtenář vcítit, ale které ho nedohánějí k šílenství svými činy. Nejvíc si mě Augustus získal tím, že si položil zabijáka cigaretu do pusy, ale nevolil ji zabíjet tím, že by ji zapálil. Má u sebe už přes rok stejný balíček cigaret, který logicky velice dlouho vydrží. Augustus hledá metafory na každém kroku, ale tahle opravdu stojí za to!

Bolest se dožaduje procítění.

Obálka, kterou Knižní klub od originálu trošku pozměnil se mi moc líbí. V jednoduchosti je krása a k příběhu se moc hodí. Odznáček, že se jedná o světový bestseller se asi nelíbí každému, ale kniha si ho rozhodně zaslouží. Citáty, které doplňují obálky jsou také úžasné. Jedním slovem je obálka jednoduše fantastická.

Koncem zimy mého sedmnáctého roku matka usoudila, že mám depresi. Patrně proto, že jsem málokdy vycházela z domu, trávila spoustu času v posteli, četla pořád dokola stejnou knihu, málo jedla a velkou část volného času, kterého jsem měla spoustu, jsem trávila úvahami o smrti. Když člověk čte nějakou příručku, webovou stránku nebo něco podobného o rakovině, mezi jejími vedlejšími účinky je vždycky uvedená deprese. Jenže ve skutečnosti není deprese vedlejší účinek rakoviny. Deprese je vedlejší účinek umírání.

Hvězdy nám nepřály mají všude neuvěřitelně dobrá hodnocení, takže jsem si samozřejmě domyslela, že to bude docela bomba, ale nevěděla jsem, že to bude až tak dobrá kniha. Na knize nemám absolutně co vytknout. Je hrozně emotivní, chvílemi jsem se musela smát a jindy jsem měla slzy na krajíčku. Rozhodně to není příběh na který během chvilky zase zapomenete. Kniha ve vás nechá opravdu velikou kupu dojmů a pocitů.

Konec knihy mě trošku zklamal, ale to jen proto, že jsem tajně doufala, že příběh skončí šťastně, jako v nějaké pohádce. Příběh samozřejmě šťastně neskončil, ale to už bylo vlastně jasné od samého začátku.

John Green je dle mého názoru geniální spisovatel, který píše jednoduše a s neuvěřitelnou lehkostí. Už se nemůžu dočkat dne, kdy v České republice vyjde další jeho kniha, což je tuším kniha Hledaní Aljašky, která má vyjít v listopadu tohoto roku u Knižního klubu.
Takže pokud hledáte něco romantického, smutného a úžasného, tak si za pár dní kupte knihu Hvězdy nám nepřály, kdybyste tak neučinili, tak vůbec nevíte o co přicházíte.. Už teď vím, že to bude kniha, kterou budu číst určitě znovu.

Autorka: Roxana Kubovská
http://so-creative.blog.cz/

Jeho dalším zlozvykem je dávat si cigaretu do úst, avšak nikdy s ní nezačne zabíjet. Hazel tento pohledný mladík hned padne do oka. Cítí se k němu přitahována, ale zároveň si udržuje odstup. Skamarádí se celkem rychle, hned při první příležitosti. Oba dva mají skvělý smysl pro humor, takže se navzájem doplňují vtipnými hláškami. S ním skoro Hazel zapomíná, že má rakovinu, která jí uždibuje život.

Postavy
Ráda bych zmínila Hazeliny rodiče, hlavně matku. Starají se o ni, jak nejlépe mohou. Její matka dokonce odešla z práce, aby se Hazel mohla věnovat a pečovat o ni, co nejvíce. Chodí s ní všude jako ocásek, kdyby náhodou něco potřebovala.

Petr je vedoucí ony podpůrné skupiny. Pokaždé jim vypráví o tom, jak přišel o své koule kvůli rakovině a o tom, jak všichni tvrdě bojují.
A v neposlední řadě nesmím zapomenout na Izáka. To je Augustův kamarád, který měl neobvyklou rakovinu oka, které mu museli vzít. Teď se mu rakovina vrátila a on bude muset přijít i o druhé oko.

Moje názory a pocity
Nejdřív jsem si myslela, že na konci knihy budu řvát (brečet) jako blázen, avšak slzy se nedostavily. Proč je otázkou, ovšem i tak jsem si ke knize vytvořila pouto, které se nikdy nezlomí. Smutek ze ztráty postihne každého i mě. Nikdo s námi nezůstane věčně, ale "Bez bolesti by člověk nepoznal radost." Ale opravdu jsem měla ke konci namále, protože všechno se zdálo tak těžké.

Nejvíc se mi líbily rozhovory mezi Gusem a Hazel. Byly takové oddechové a v tu chvíli jsem nemusela myslet na nemoc, která Hazel každou chvíli mohla zabít. Vlastně spolu i dost flirtovali a bylo to takové roztomilé a nenucené.

Před Johnem Greenem smekám imaginární klobouk, kniha byla opravdu hodně emocionální. Ani se nedivím, že to je bestseller, protože každého tahle kniha musí chytit za srdce! Dokonce jsem si JÁ psala z jedním klukem z New Yorku. On sám si mě našel a napsal mi na Goodreads, celkem mě to překvapilo, ale ráda jsem s ním vyměnila své názory mou "skvělou" angličtinou.

Závěr
Vím, že tahle kniha je opravdu hodně oblíbená a pokud právě vy máte chuť na nějakou knihu, která vám vytrhne srdce a pohází ho kolem, kupte si tuto. Nebudete litovat, opravdu ne. Jo a ještě s ní si rovnou kupte balení kapesníků, protože to, že zrovna já (želva světa) jsem nebrečela, neznamená, že nebudete bulet vy! A také se mi strašně líbily ony citáty, které se často v knize nacházely.

Obálky
Obálky mi připadají vesměs stejné, protože modro-černo-bílá obálka je skvělá! Ale našla jsem i pár jiných, co stojí za zveřejnění. :)

Autorka: Anna Pavlíčková
http://my-beloved-books.blogspot.cz/

Mít "sladkých šestnáct" bývá většinou ten nejkrásnější věk v období dospívání. U Hazel tomu tak bohužel není, život tráví připojená ke kyslíkové bombě, polyká léky, které prozatím zastavily růst nádorů v jejích plicích a na matčin popud navštěvuje skupinovou terapii, kterou vede jeden z těch "šťastných" co rakovinu pokořili. Jak Hazel se sarkasmem jí vlastním, Patrik pokaždé začíná svým "kulkovým příběhem" o tom, jak mu sebrali varlata, ale je živý. Do skupiny se připojuje i Augustus, který na Hazel neskrývaně civí, a tak mu to ona vrací a zírá na něho zpět. Augustus je momentálně v remisi a kromě lehkého kulhání díky protéze na něm není nic znát. Poznamenaní svým osudem se mezi nimi rodí blízké přátelství a láska. Ač se ho Hazel snaží držet od těla, Gus se nevzdává. Společně si procházejí zhoršováním nemoci, i obdobím, kdy se zdá všechno normální.

Vyprávění o Hazel a Gusovi je proloženo literárním příběhem Anny z oblíbené knihy Hazel. Kniha totiž končí uprostřed věty a Hazel chce vědět, jak to dopadne. Je to něco, co musí vědět, než ona sama umře. Gusovi se podaří kontaktovat autora Petera Van Houtena a díky džinům, kteří plní přání smrtelně nemocným dětem odjíždí s Hazel a její maminkou do Amsterodamu. Van Houten zamává světem a představami, které o něm Hazel měla, ale zároveň díky tomuto výletu prožije něco, co jí dává naději.

Když jsem začínala číst tuhle knihu, říkala jsem si, že je to opravdu hodně vtipné a že obě postavy jsou neuvěřitelně silné. Postupem se ale ukazovalo, jaké úsilí je občas stojí vstát z postele, jak těžké je někoho milovat když víte, že jste "časovaná bomba", takový malý výbušný granát. Jak si hledají něco, co jim dodá odvahy a něco fyzického, viditelného, čemu mohou čelit. Tak jako tomu je v případě Gusových cigaret, které si sice nedokáže odpustit a vkládá si je do pusy, ale nikdy nezapálí. Je to jako by říkal: "Vrahu, pojď blíž, ale nezabiješ."

Myslím, že výborně jsou zde vykresleni rodiče těch, kteří se v příběhu objevují. Každý prožívá svou bezmoc jinak, ale mají něco společného. Lásku, bezmeznou lásku a oddanost svým dětem. Ani pro jednoho to není jednoduché. Ukazuje se, že strach dítěte o život rodičů "po" může být úplně stejný, jako strach rodičů, jak by se cítilo jejich dítě, kdyby vidělo, že si zařizují právě ten život "po". Hazel má strach, že nebudou mít pro co žít, a maminka Hazel má zase strach přiznat, že dělá něco pro budoucnost.

Ač jsem se snažila sebevíc, v jeden okamžik jsem se smála, o sekundu později se mi koulely slzy z očí. Bylo jedno, že jsem seděla v metru, že mě viděla spousta lidí. Jinak to nešlo. Je to tak silný příběh, který vás donutí přemýšlet nad tím, jaké to musí být pro tak mladé lidi, vědět, že jim nikdy nebude dvacet, pětadvacet, třicet, že nikdy nebudou mít vlastní rodinu. Ale ani tak si nedokážu představit, co prožívají, když kolem nich pomalu ale jistě umírají další a další. A tam někde uvnitř vědí, že na ten pomyslný seznam přibude i jejich jméno. I když autor upozorňuje, že je to pouze příběh - fikce, je to tak neuvěřitelně živé, že se mi tomu nechtělo věřit.

Všehovšudy mi trvalo přečíst tuhle knihu asi tři hodiny. Vřele doporučuji všem, kteří jsou ochotni prolít pár (ve skutečnosti litry) slz. Určitě se zasmějete, protože o vtipné chvilky tam není nouze, ale předem upozorňuji, že je to "emocionální odšťavňovač" ;o)

* * * * *

Izák se opřel o stolek s občerstvením a podíval se na mě svým obrovským okem. „No, dneska ráno jsem byl na klinice a říkal jsem svýmu chirurgovi, že bych byl radši hluchý než slepý. A on na to: ‚Jenže ono to takhle nefunguje,' a já: ‚Jo, já vím, že to tak nefunguje; jenom říkám, že bych byl radši hluchý než slepý, kdybych měl na vybranou, což nemám.' A on na to: ‚No, aspoň jedna dobrá zpráva je, že hluchý nebudeš,' a já: ‚Děkuju, že jste mi vysvětlil, že po rakovině oka neohluchnu. Mám hrozný štěstí, že takový intelektuální obr jako vy se uráčí mě operovat.'"

Autorka: Kristýna Pekárková
http://booksinashes.blogspot.cz/

Hlavní hrdince Hazel Grace nalezli ve třinácti letech rakovinu. Zdálo se, že nemá šance na přežití, ale zabral lék a nyní je jí sladkých šestnáct a pořád žije. Rakovina zasáhla plíce a Hazel nedokáže bez kyslíku v nádobách žít. Je připravena na smrt. Matka ji nutí chodit na podpůrné akce, kde se setkává s dalšími lidmi - teenageri -, kteří trpí rakovinou jakéhokoli druhu. A tam ho potká. Augusta Waterse. Kluka, který protrpěl rakovinu a vyléčil se z ní. Ze začátku přišel na tento sraz jenom kvůli Izákovi, jeho nejlepšímu kamarádovi, kterému rakovina sžírá oči. Ze začátku by si Hazel nikdy neřekla, že může být do někoho takového, jako je on, zamilovaná. Jenže cosi je k sobě táhne. Cosi, co se vždy, když se sejdou, rozroste v žaludku a rozlije se do celého těla. Láska. Hazel se ale bojí, že by mohla být granát. Granát, který nechce zranit jedinou milovanou osobu v životě. Každou chvíli může vybouchnout a toho se nejvíce bojí. Granátem nemusí být ale jenom ona... Nebo snad ano?

"... protože hrdinové nejsou ti, kteří činí, ale ti, kteří si všímají věcí, kteří vidí rozdíl."

Samotný název a anotace mohou vypovídat o smutném příběhu plný slz. Omyl. První polovina knihy je doslova prošpikovaná vtipnými scénkami, při kterých se budete potutelně usmívat. Zdá se to, že v tomhle ohledu je to nemožné, ale není. Myslím, že tohle byl právě Greenův záměr. Pobavit čtenáře a nenechat na něj vybalit dvě stě stránek o tom, jak je rakovina hrozná a jak to hlavní hrdinku sžírá a neustále číst o její depresi.

Samotné téma, které si autor v této knize vybral, je více než nezvyklé. Prakticky se na světě vidí málo románů, které by se tímto tématem zaobíraly. Rakovina je doslova věc, které se lidé štítí a jen to slovo nahání husí kůži. Jenže John Green nám otevřel ještě více oči. Dokázal nám v krátké době ukázat, že nemocní lidé jsou stateční a bojují dokonce lépe, než lidé zdraví! Jak řekla moje kamarádka: „Je to krásné a smutné zároveň." Já si ní musím tiše souhlasit. Verva, s jakou se lidé perou dál, je... prostě nepopsatelná. Dokážou vzdorovat překážkám, i když jim nemoc vezme něco, s čím se narodili. Jsou silní a většina lidí si to nedokáže uvědomit.

Hazel & Augustus. Je asi více než jasné, že právě tihle dva se stali mým oblíbeným párem v knize. Jejich vztah není na začátku tak lehký, jak se může zdát a někdy to bylo doslova komplikované. Oba si nemohou říci, že je mrzí, že je ten druhý nemocný. Oba totiž ví, co slovo „rakovina" pro živého člověka znamená. Dokážou si představit tu bolest a on ji miluje i přes to, že do konce života bude za sebou táhnout láhev s kyslíkem, bez kterého by nedokázala přežít. Oba jsou ale přesto úplně jiné povahy. On je takový ten podivín na oko, ale v duši dobrý člověk. Dokáže si sám ze sebe utahovat a tvrdohlavost patří k jeho prioritám. Ona je taková ta práva holka, co zatne zuby a pokračuje dále. Nestěžuje si a doufá v jedno: s rakovinou se musí bojovat a ona se nevzdá! A nebojí se toho, že další den může být ten poslední. Ona i Augustus žijí dneškem a nenechají se spolu vyvést z míry kvůli rakovině.

Uvažovala jsem, co asi znamená ontologický. Ale ať to bylo cokoli, líbilo se mi to. Augustus a já jsme spolu patřili do stejného Klubu nepravděpodobných tvorů: my a ptakopyskové.

Hvězdy nám nepřály

Styl, kterým jsou Hvězdy napsány, je lehký a nemusíte číst rozvláčná souvětí na tři řádky. Postavy jsou vykresleny částečně, abyste si mohli zbytek díky fantasii dotvořit. Celá kniha se čte jednoduše a příjemně. Krátké věty a někdy i kapitoly působí jednoduchým stylem a většinou se vám ani nezdá, že jste se během krátké doby dostali do poloviny knihy. Tahle kniha je totiž hrozně čtivá a citlivá hlavně v druhé polovině, kde vše končí, ale otvírá se nový konec. Divil jsem se, když se v knize objevily také citáty k zamyšlení jiných děl, nebo metafory, které rozhodně děj vyzdvihuji ještě výše a zlepšují ho. Co se musí nechat je, že autor na začátku rozehrává romantickou hru a ke konci přichází tvrdý zásah reality a šoku, který vás vyvede z míry. A to vše kvůli jedné knížce naplněné emocemi, které až ze stránek vytékají. No chápete to!?

Hvězdy nám nepřály je kniha, která vás dostane na zadek a nedokážete se zvednout ani po hodině. Emočně nabitý konec vás dostane do stavu, který jste již dlouho nezažili. Smutku, radosti, náplně nového života. Radím vám, abyste si už ke konci připravili kapesníčky, protože kniha zasáhne přesně to místo, které je nejcitlivější. Zasáhne vám srdce a vy budete často hledat jeho kousky. Kniha je vtipná a smutná. Plná radosti a smutku. Nikdy nebudu litovat, že jsem právě tohle dílo četl a vím, že budu knihu doporučovat všem, které znám. Naučí vás i pár věcí. Tu nejdůležitější, že milované osoby nikdy neumírají. Žijí totiž stále. Hluboko ve vašich srdcích a je pouze na vás, zda bude brečet nad ztrátou, nebo si ho, nebo ji, budete nosit neustále hluboko v srdcích, kde nikdy neumírají. Jestli hledáte knihu, při které budete brečet a smát se, sáhněte po knize! Své volby nebudete litovat...

Autor: Filip Faja
http://magicians-book.blogspot.cz/

Průměrné hodnocení 4,54 z 5 při 154 562 hodnoceních. Téměř 80 600 lidí ohodnotilo knihu pěti hvězdičkami, dalších 28 125 čtyřmi hvězdičkami. Obálka, která vás zaujme svou jednoduchostí, anotace, při které si říkáte, že tohle bude něco a autor, na kterého slyšíte samou chválu. Jestli tohle  není poznávací značka dobré knihy tak už nevím. Ale přesto jsem měla strach se do knihy pustit. Konec konců  bylo mi hned jasné, že tohle nebude jeden z těch příběhů, který za chvilku přečtete a pak ho s klidem uložíte do knihovničky. Rozhodně to tak nebylo. Přečetla jsem 90 stran, a říkala si, že je to dobré. Nechápala jsem, co na to všichni vidí, protože to bylo prostě jen dobré. Ale pak se něco stalo, a já jsem knihu dočetla na jeden zátah. Trvalo to dlouho, protože jsem sice chtěla číst rychle, abych se dozvěděla co se stane, ale zároveň to rychle prostě nešlo, protože jsem věděla, že tady bude jeden z těch konců.

Hazel & Augustut. Augustus & Hazel... Oba se oficiálně zařadili mezi mé nejoblíbenější hrdiny, i když to s nimi je složitější. Nemůžete si říct kéž by se mi něco takového taky stalo. Nemůžete hlavním hrdinům závidět, nemůžete je nenávidět. Můžete jenom doufat, že přežijí. Že život je alespoň trochu fér. Ale stejně víte, že svět není továrna na splněná přání. Nemůžu popsat, jak moc ty dva obdivuji. Nemůžu popsat, jak moc reálně působili. Oba věděli, že nebudou mít normální, a už vůbec ne dlouhý život. Žádný přehnaný optimismus ani pesimismus-pouze realita. Hazel je Hrdinka s velkým H, i když svět nezachránila. I když je opravdu silná, jsou chvíle, kdy má chuť to vzdát a prostě umřít. Ale ví, že by to zničilo její rodiče, a tak bojuje dál. Ale jak se dá bojovat sám se sebou? Jak porazit něco, co je její součástí? A Augustus? Toho prostě nejde si nezamilovat.

Hvězdy nám nepřály

Dočetla jsem ve dvě hodiny ráno, ale ani po vyčerpávajícím vodopádu slz jsem nebyla schopná usnout. Chtěla jsem si vlézt někam do kouta, a nenávidět Johna Greena za to, že napsal tuhle knihu...milovat ho za to, že napsal tuhle knihu. Znáte ten pocit, kdy dočtete knihu, a jenom zíráte do stropu? Přemýšlíte nad tím, co jste to právě přečetli a co kdyby to skončilo jinak. Konec Hvězdy nám nepřály nenávidím. A zároveň ho miluji. Vím, že kdyby to skončilo jinak, prostě by to nebylo ono.

Hvězdy nám nepřály je kniha, která vám zlomí srdce. Roztříští ho na milion kousků, a nebude lehké složit ho zpátky. Přesto nelituji, že jsem si ji přečetla. I když je to kniha v podstatě o smrti, byly tam momenty-a že jich bylo požehnaně-kdy jsem se smála jako šílená. Greenovi se podařilo, že i když jsem přes slzy skoro nic neviděla, musela jsem se usmát. John Green píše neuvěřitelně jednoduše, nezdržuje se moc s popisy postav, a čtenáři tak mají možnost použít vlastní fantazii. Nakonec snad jen pár slov...  Hledáte romantický příběh? Přečtěte si to. Hledáte něco, u čeho si pobrečíte? Přečtěte si to! Hledáte knihu, na kterou jen tak nezapomenete? Tak na co čekáte?! Hledáte fantasy? Kašlete na to, a přečtěte si Hvězdy nám nepřály!

Autorka: Míša Durcová
Knihomolův koutek

Snadno se to říká, ale ještě hůře se to činí. Hazel nikam nechodí, měla by snad navštěvovat městské podniky s její společnicí - kyslíkovou bombou - bez které nemůže udělat ani ránu?

Od samoty ji zrazují i rodiče, kteří jsou jejími jedinými důvěrníky. Hazel ví, že jim ublíží tak jako tak, ale dalším přidělávat bolest nechce. Přátele? Dají se za ně považovat ti, co trpí stejnou nemocí a bezbranností, se kterými se setkává...

"...v kamenných sklepních prostorách episkopálního kostela, který měl tvar kříže. Seděli jsme v kruhu přímo uprostřed toho kříže, tam, kde by se břevna křížila, kde by bylo Ježíšovo srdce."

Nesmíme však opomenout ani její neoblíbenější knihu – Císařský neduh od již skoro zapomenutého nizozemského autora Petera Van Houtena, který vypráví o Anně, také nemocné rakovinou. Končí však v půlce věty hlavní hrdinky, tedy Anniny smrti, a Hazel se snaží korespondencí zjistit, co se stalo s dalšími postavami v knize.

Nikdo však neodpovídá.

Při jedné ze schůzek s podpůrnou skupinou, se spřátelí s Augustem Watersem, který přišel díky rakovině o nohu, a jeho přítelem – napůl slepým Izákem.

Hazel s Augustem si okamžitě padnou do oka. Není to soucit, co je spojí dohromady. Soucitu si už oba užili dost. Spolu konečně můžou být normální (alespoň ve vlastních očích), znají ty samé pocity – strach ze smrti i z toho, jakou bolest způsobí svým nejbližším. Přesto se dokážou smát. Radovat se z drobností každodenního života.

*

„Ale bojíš se zapomenutí.“
„To jo, pozemskýho zapomenutí se bojím. Ale – já sice nechci papouškovat, co říkají naši, ale věřím, že lidi mají duše, a věřím v zachování těch duší. Strach ze zapomnění, to je něco jinýho, to je strach, že nebudu moct nic dát výměnou za svůj život. Když v životě nesloužíš vyššímu dobru, tak bys měl aspoň umřít ve službě vyššímu dobru, ne? A já se bojím, že ani můj život, ani smrt nebudou nic znamenat.“
Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Co je?“ zeptal se.
„Ty jsi posedlý představou umřít pro něco nebo za sebou nechat nějakou hrdinskou stopu nebo tak. Je to prostě divný.“
„Každý chce vést výjimečný život.“
„Každý ne,“ odsekla jsem – nedokázala jsem zakrýt podráždění.
„Blázníš?“

…

Augustus stál nade mnou, lenivě popojížděl dokola mým kyslíkovým vozíkem a díval se, jak se kola otáčejí. Chtěla jsem, aby si sedl vedle mě, ale věděla jsem, že pro něj je usedání těžší a ještě horší že pak je vstát.
„Dobrý?“ zeptal se a podíval se na mě dolů. Pokrčila jsem rameny a natáhla ruku po jeho lýtku. Bylo to to umělé, ale sevřela jsem ho. Podíval se na mě.
„Chtěla jsem…,“ začala jsem říkat.
„Já vím,“ kývl. „Já vím. Svět zjevně není továrna na splněná přání.“ Tomu jsem se musela usmát.

*

Příběh lásky dvou mladých lidí, kteří společně bojují s osudem, který jim není nakloněn. Může síla dvou srdcí a jejich společného vztahu uzdravit oba dva? Kolik času jim zbývá, než jeden z nich opustí tento „normální“ svět?

John Green nám tu servíruje život takový, jaký někteří z nás prožívají – trpí nemocí, se kterou bojují, vyhrávají nad ní, mnozí však i prohrávají. Obdivuji ty, co dokážou své sny, i přes bolesti a trápení, uskutečnit a zdolat vrcholy své osudové pyramidy. Kniha, která by měla být ohodnocena jedenáctkou z deseti a která by nám měla připomínat, že život není jen o matérii, ale o duši a o lidech kolem nás.

Zakončil bych to větou českého autora – Arnošta Lustiga – který po všech strastech, která zažil, tvrdil: „Rakovina je kur*, vyhrát nemůžete, ale bojovat s ní ano.“

Autor: Josef Němec