Čas odejít

Více jak deset let žije Jenna Metcalfová jen se svoji babičkou, která se snad již smířila s tím, že se už nikdy nedozví, co se stalo s její dcerou Alicí, expertkou na slony, která zmizela jedné noci, kdy zemřela její kolegyně a ošetřovatelka. Jenna odmítá být v nejistotě a chce se proto dozvědět, jestli její mamka ještě žije anebo ne.

„Víš, co víš, a nemůžeš s tím vůbec nic dělat.“

Vypraví se za dříve slavnou vědmou Serenity, která však třináctileté dívce pomoci nechce. Tvrdí jí, že ztracené lidi nedělá. Jenže to ještě do nedávna nebyla pravda. Dokázala se svým spojením mezi dvěma světy najít zmizelé a napravit tak nespravedlnost, která byla předtím nastolena. Jen s případem uneseného senátorova syna se všechno zvrtlo a ona padla v nemilost. Dodnes bojuje sama se sebou, aby znovu dokázala pohlédnout za opar duchů.

„Když má někdo tajemství, neznamená to, že nutně lže. Někdy je to jediný způsob, jak ochránit toho, koho miluješ.“

Nakonec vše změní sen, který se jí zdá o sloní rezervaci, ve které Alice pracovala. Možná pomoc Jenně může vyřešit i její problémy. Společně tak na místě činu brzy nalézají i něco, co detektivům uniklo. Do případu se znovu přimíchá i dřívější hlavní vyšetřovatel Virgil Stanhope, který se dodnes nesrovnal se svou rezignovaností v nepokračování hledání zmizelé matky.

Slonice Maura. Psychóza s následky. Úschova v blázinci. Milenec v okovech. Dětský pláč. Smrtící nevědomost. Otevřené oči vidící do všech stran. Nemoc bez početí. Cesta dál, nikdy zpět.

*

Přiznávám, že paměť mi občas tak docela spolehlivě neslouží. To, co připisuju špatným snům, se možná doopravdy odehrálo. A to, co beru za jistotu, se postupem času může změnit.
Třeba ten sen ze včerejška, jak jsem si s tátou hrála na schovávanou. Jsem si docela jistá, že to nebyl sen, ale skutečnost.
Nebo ta vzpomínka na mámu a tátu, jak se baví o zvířatech, co tvoří pár na celý život. Je sice pravda, že si pamatuju jedno každé slovo, ale hlasy už tak jasně neslyším.“
Určitě je tam moje máma. A tak to musí být i táta.
Jenomže někdy, když mu vidím do obličeje, to táta není.

…

„To je mi líto.“
Pokrčil rameny. „Myslím, že truchlení je jako takový ošklivý gauč. Nikdy se ho nezbavíte. Můžete ho nazdobit, můžete na něj hodit přehoz, můžete ho odstrčit do rohu pokoje – a nakonec se s ním prostě naučíte žít.“
Sloni to posunuli ještě o krok dál, napadlo mě. Netrhnou sebou, kdykoli do toho pokoje vejdou a gauč uvidí. Řeknou si: Pamatuješ, co dobrého jsme spolu prožili? A na chvilku se na něj posadí, než si zase půjdou po svém.
Možná jsem se rozplakala, to už si nepamatuju. Thomas stál tak blízko, že jsem cítila z jeho kůže vůni mýdla. Viděla jsem v jeho očích oranžové jiskřičky. „Koho jsi ztratila ty, Alice?“

*

Láska ke zvířatům a lidským tvorům, kteří jsou v nesnázích a mimo běžnou společnost, to jsou znaky většiny děl Jodi Picoultové. Nepopírám, že už nějakou dobu patří k mým nejoblíbenějším autorům, na které nedám dopustit a od kterých netrpělivě očekávám novou knihu s jedinečně laděným příběhem. Tentokrát však překvapila opravdu nečekaným závěrem, před kterým smekám. Nemám, co vytknout, možná jen to, že kniha má svůj konec. Znovu svým srdcem vydala něco, od čeho se neradi budete odtrhávat.

Autor recenze: Josef Němec

O slonech se ví, že jsou největšími suchozemskými zvířaty na planetě, mají výbornou paměť, spořádají denně až dvě stě kil potravy, žijí ve stádech, nebo že slonice nosí svá mláďata v břiše nejdéle ze suchozemských savců – celých dvaadvacet měsíců.

Když se pak takové mládě narodí, starají se o ně kromě matky i všechny příbuzné samice ve stádě. Mládě je chráněno, opatrováno, hýčkáno a připravováno do života. Malé děti, aby se uklidnily a uvolnily, cucají palečky, sloní mládě zase chobot. Mateřské pouto u slonů je silné a trvá celý život. Když jeden z nich zemře, sloní paměť nedovolí zapomenout. Jak sloni v takové chvíli truchlí, jak vůbec žijí ve svém společenství dál, jaká pravidla u nich platí…?

Nejen o slonech, o lidech, ale i o věcech, co tu od pradávna existují mezi zemí a nebem, vypráví ve svém novém románu Čas odejít úspěšná a velmi oblíbená americká spisovatelka Jodi Picoult. Tato dáma, ač má na kontě již 23 románů, dokáže pokaždé překvapit. Co kniha, to perla a originál. Hodiny poctivých rešerší o zvoleném tématu spolu s příjemným a vybroušeným vypravěčským stylem dělají z jejích knih skutečné čtenářské zážitky.

V románu Čas odejít představuje Jodi Picoult několik různorodých postav. Tou hlavní je třináctiletá Jenna Metcalfová, která už deset let touží nalézt svoji ztracenou matku Alice. Ta zmizela poté, co ve sloní rezervaci udupal slon její kolegyni. Jenna té noci navíc přišla i o otce – Thomas Metcalf se po tragédii zhroutil a od té doby pobývá v psychiatrické léčebně. Proč se Alice pro Jennu nikdy nevrátila? Zemřela? Co se té osudové noci vlastně odehrálo?

Aby Jenna konečně po letech dostala odpovědi na své otázky, zkouší cokoliv. Navštíví pochybnou vědmu Serenity, jejíž vidění sice před několika lety pomohla k nalezení několika pohřešovaných osob, ale nic to nemění na tom, že v poslední době její věštby nestojí za nic. Jsou jen zdrojem příjmů. Jenna si najímá i soukromého detektivka Virgila, bývalého policistu, který před lety tragické události oné noci v rezervaci vyšetřoval, v současné době ovšem prvotřídního zkrachovalého alkoholika.

Tato tříčlenná nestandardní sestava se pouští do pátrání a navzdory velké nepravděpodobnosti postupují krůček po krůčku vpřed. Často jejich rozhovory působí hodně komicky, o vtipné slovní přestřelky rozhodně není nouze. Humor a občasné odlehčení jsou ale jen doplňující vložkou příběhu. Tím hlavním je tady životní příběh vědkyně Alice, úzce spjatý právě se slony, na jehož pomyslném konci se nacházejí odpovědi na Jenniny otázky.

Mohlo by to být tak prosté? Mohla by láska nespočívat ve velkolepých gestech nebo prázdných slibech, příslibech, které se stejně poruší, ale mohla by být jen cestičkou z odpuštění? Drobečky, které jsou tvořeny vzpomínkami a dovedou vás zpátky k člověku, co na vás čeká?

Děj je střídavě vyprávěn všemi postavami, včetně Alice. A právě její pasáže jsou naplněny mimořádně zajímavými vhledy do života slonů – do jejich společenství, pravidel, chování, různorodých osudů… Spojnic mezi člověkem a slonem je mnohem víc, než se na první pohled zdá. Mateřská láska je tou nejvýraznější, ale zdaleka není jedinou…

Devadesát osm procent vědy se dá nějak změřit. Můžete bádat do naprostého vyčerpání, můžete počítat pořád dokola. Ale nikdy nedokážete vysvětlit, co slony nutí nechat na hrobě svého nejlepšího přítele oblíbenou pneumatiku nebo co matku přinutí nakonec odejít od těla svého mrtvého mláděte. To jsou ta dvě procenta vědy, která nelze nijak změřit ani vysvětlit. Ale to neznamená, že by neexistovala.

Čas odejít je velmi krásná kniha. Plná zajímavých informací, ale taky stojící na tom nejzákladnějším kameni veškerého bytí – lásce a poutech. A samozřejmě smrti. Tento mnohovrstevnatý hluboký román je nejen zajímavý, napínavý a občas vtipný, ale i dojímavý, smutný a především psaný s velkou citlivostí. Nechybí v něm ani kus čehosi mystického, prapůvodního a nevysvětlitelného. Závěrečné rozuzlení pak určitě vezme slova i dech drtivé většině čtenářů. Konec je nečekaným, až šokujícím bonusem. Který by nepředpověděl ani věštec…

Autorka recenze: Eva Šamánková

Začnu popisem zevnějšku. Čas odejít je na první pohled krásná kniha. Kromě těch slonů na obálce se mi líbí decentní barvy, vybraný font i formát. A moc mě těší, že krásu čtenář najde i uvnitř!

Jodi Picoultová mě prostě opět nezklamala. Zatím jsem kromě zmiňované Vypravěčky četla jenom Vlka samotáře, s každou další knihou mě ovšem přesvědčuje o tom, že patří mezi nejtalentovanější autorky dnešní doby. Její romány nejsou běžné detektivky jako od Agathy Christie ani červená knihovna jako od Danielle Steelové. Přesto v nich ale nechybí ani napětí, ani emoce.

Čas odejít konkrétně obsahuje detektivní linii, kdy třináctiletá Jenna pátrá po své matce, jež zmizela před deseti lety. Je tu ale také romantická část, kterou vypráví Alice, Jennina matka, o tom, jak se ve sloní rezervaci zamilovala do sympatického Thomase. Třetí vypravěčkou, dalo by se říci, že tou nejdůležitější – a rozhodně nejzábavnější, je věštkyně Serenity, která se Jenně pokouší pomoci najít matku svými nespolehlivými nadpřirozenými schopnosti. A nesmím zapomenout ani na čtvrtého vypravěče – věčně nevrlého a podnapilého soukromého detektiva Virgila Stanhopea, který Jenně pomáhá napůl pro peníze a napůl kvůli špatnému svědomí, že případ zmizení její matky pořádně neprošetřil, když ještě dělal u policie.

Postavy jsou výborně napsané i propracované, hodně zábavné jsou rozhovory hlavně mezi Virgilem a Jennou. Zaujalo mě také, jak autorka šla při popisu postav do hloubky. Samozřejmě to není jen tak – na konci knihy dojde ke zvratu, který to všechno vysvětlí. Nemusím snad dodávat, že to otočí celý román vzhůru nohama a vy si uvědomíte, že jste vlastně četli… No, to nebudu prozrazovat! ;)

Myslím, že teď, když už vím, jak to celé bylo, si knihu dřív nebo později budu muset přečíst znovu. Jodi Picoultová mi zkrátka nedá spát a já se nejenže těším na nějakou další knihu, ale taky už hledám, co po Čase odejít číst dál…

Autorka recenze: Kateřina Prausová

* * *

Čas odejít