Příliš mnoho Kateřin

Colin Singleton, mistr přesmyček a vítěz televizní soutěže Mozkovna, je tzv. teorémem lásky naprosto posedlý. Může za to Kateřina, v pořadí již XIX., která se s ním nedávno rozešla. On to nedokáže vstřebat a chce proto pochopit, proč se to vlastně stalo. Možná to bylo již předem předpovězeno, a tak chce předejít v budoucnosti něčemu takovému.

Společně s kamarádem Hassanem, který netouží ani po studiu a ani po práci, jedou na výlet neznámo kam. Upoutá je cedule zapadlého městečka Gutshot, kde prý odpočívá zastřelený rakouský arcivévoda, a tak se tam rozhodnou strávit několik dní.

Setkají se tam s dívčinou Lindsey Lee Wellsovou, která shodou okolností chodí také s Colinem. Její matka Hollis jim zařídí práci v místní továrně na výrobu šňůrek do dámských vložek a oni zde začnou zažívat zajímavé příhody. Podaří se Colinovi konečně dovést teorém do zdárného konce? Vrátí se k němu zpátky Kateřina XIX.? Anebo najde jinou slečnu?

*

„Takže ty umíš geniálně dělat slova z jiných slov,“ podotkla, „ale slova jen tak z ničeho vytvořit neumíš.“
Ano, už to tu bylo zas, přesně tohle. Přepisovač, ne spisovatel. Zázračné dítě, a ne génius. V místnosti bylo takové ticho, že slyšel, jak Princezna dýchá, a on cítil ten chybějící kousek ve svém nitru. „Já prostě chci udělat věc, co bude něco znamenat. Nebo být člověkem, který něco znamená. Prostě chci něco znamenat.“
Lindsey neodpověděla hned, ale naklonila se ke Colinovi a on cítil její ovocný parfém. Pak si vedle něj lehla na záda, takže se temenem hlavy lehce dotýkala jeho šortek. „Myslím, že jsme protiklady, ty a já,“ řekla konečně. Protože já osobně si myslím, že něco znamenat je nemožně pitomý nápad. Já chci být nenápadná, protože když člověk ze sebe začne něco dělat, někdo ho sejme. A čím větší figura, tím horší život. Jen se třeba podívej, jak příšerně žijí celebrity.“

…

„Ty tu holku fakt miluješ, viď?“
A Colin se znovu rozplakal. Lindsey přelezla na zadní sedadlo a objala ho, a Colin se opíral hlavou o její spánek. Snažil se moc nevzlykat, protože kluk, který vzlyká, to je vrchol nepřitažlivosti. Lindsey řekla: „Dostaň to všechno ze sebe, dostaň to ven,“ a Colin řekla: To nemůžu, protože by to znělo, jako když se skokan volský chce pářit,“ a všichni, včetně Colina, se zasmáli.

*

Čím více knih Johna Greena člověk přečte, tím více se utvrdí v tom, že je jej možné buď to, pro jeho jednoduchost příběhu, milovat anebo tak snadno nenávidět, pro vždy stejné téma tanagerské lásky, jež většinou nikdy neskončí dobře. Příliš mnoho Kateřin tedy nebylo zrovna tak moc převratnou knihou, která by se vymykala či přinášela něco nového. Vytvořit matematický vzorec pro lásku, která by určila, kdy vztah pravděpodobně skončí a kdo bude tím strůjcem, se již někde jednou objevil. Pro fanoušky Greena jistě další kniha do sbírky, pro mě menší zklamání. Stále u mě hrají prim knihy – Hvězdy nám nepřály a Papírová města.

Autor recenze: Josef Němec

Příliš mnoho Kateřin

Chlapcovo smutnění ale naštěstí brzy naruší Colinův nejlepší (a jediný) přítel Hassan, neustále vtipkující mladík odmítající nastoupit na vysokou, který Colina přemluví, aby s ním sednul do auta a vydal se na výlet bez cíle. Putování dvou kamarádů po pár dnech náhodou skončí v jednom zapadlém městečku. Gutshot kromě možnosti prohlédnout si hrob arcivévody Františka Ferdinanda a přivydělat si ne úplně běžnou brigádou nabídne Colinovi také šanci najít sám sebe a zažít pocit heuréka, po kterém chlapec celý život touží. A taky mu přivede do cesty Lindsey...   

Příběh čtvrté knihy Johna Greena vycházející v českém překladu se nese spíše v odlehčeném duchu, což pro mě byla po srdcervoucím Hvězdy nám nepřály a těžce filozofujícím Hledání Aljašky příjemná změna. Postavy slušně hláškují a dostávají se do spousty komických situací. Mezi jednotlivými Colinovými a Hassanovými zážitky k popukání ale zbývá i dost prostoru pro různé úvahy - o životě, lásce i matematice.

Kniha je ozvláštněná spoustou poznámek pod čarou, v nichž čtenáři najdou vysvětlivky cizích termínů a popisy historických postav a událostí, jež nadprůměrně inteligentní Colin zmiňuje. Nemůžu se zatím rozhodnout, jestli byly v takové míře poznámky přínosem, nebo spíše už rušivým elementem, každopádně jsem si při čtení pěkně rozšířila obzory a už se těším, až budu svoje přátele častovat oslovením "káfire".

Cením si toho, že se autor v "Kateřinách" vyhnul tématu smrti a ukázal, že i bez toho dokáže napsat příběh, který chytí za srdce. Co typicky "greenovského" naopak zůstává, jsou jednak skvělé, trochu nestandardní postavy, u kterých si přejete, aby vystoupily ze stránek, ožily a spřátelily se s vámi (ačkoliv zrovna u Colina mi trvalo trochu déle, než jsem si k němu našla cestu, jeho "mimoňství" mi zpočátku mírně lezlo na nervy), jednak spousta krásných vět, které si vryjete do paměti a budete si je chtít nechat vytetovat. A tak po "...a já se zamilovala, jako když člověk usíná - pomalu a pak najednou docela." (Hvězdy nám nepřály) a "...a já myslel na to, že kdyby lidi byli déšť, já bych byl mrholení a ona hurikán." (Hledání Aljašky) přichází (mimo jiné) "Ten úsměv by dokázal ukončovat války a léčit rakovinu." a "Člověk může hrozně moc milovat, myslel si, ale nikdy nemůže nikoho milovat tolik, jako se mu po něm může stýskat." Nejsou ty citáty prostě... dokonalé? :)

Johnu Greenovi spousta lidí nemůže přijít na jméno, mě ovšem ani tentokrát nezklamal a já už si začínám myslet, že to snad ani není možné. V rámci young adult literatury je zkrátka jeden z nejlepších, nedá se svítit. Nezbývá mi, než Příliš mnoho Kateřin vřele doporučit, vrhnout se na Papírová města, abych dohnala resty... a jít se objednat ke svému tatérovi.

Autorka recenze: Alice Kotylová

Příliš mnoho Kateřin

S Colinem se právě rozešla jedna Kateřina. To ho nepřekvapilo, Kateřin se s ním už rozešlo hned několik. Celý jeho život je vlastně jeden dlouhý řetězec po sobě následujících, kopačky dávajících Kateřin.

Vlastně ji miloval pořád – uvědomil si, že si to při řízení opakuje v duchu pořád dokola. Miluju tě, Kateřino. To jméno dostávalo v ústech jinou chuť, když jím oslovoval ji – přestalo to být jméno, kterým byl tak dlouho posedlý, ale bylo to slovo popisující pouze ji, slovo vonící po šeříku, zachycující modř jejích očí a délku jejích řas.

Navíc ho trápí pocit, že nejspíš neudělá díru do světa. A to je pro někdejší zázračné dítě skutečná katastrofa.

Ještě že jsou tady přátelé. Nebo tedy – jenom jeden. Ale ten vydá za malou armádu. Jmenuje se Hassan, taky nemá holku a budoucnost moc neřeší. Vlastně řeší jen a jen přítomnost. A přítomnost je náhodou zrovna začátek léta. Takže – výlet!

Sotva se Colin vzpamatuje, už se nachází hezkých pár stovek kilometrů od domova, v jakémsi zapadlém městečku jménem Gutshot, má celkem fajn práci, jednu novou kámošku a před sebou dokonce malé dobrodružství – s místní partou se má spolu s Hassanem vydat na lov kanců.

V den lovu se mu spustil budík ve čtyři třicet. Poprvé o té doby, co přijel do Gutshotu, se mu povedlo vzbudit se dřív než kohout. Okamžitě otevřel okno, přitiskl tvář na síť a křikl: „KYKYRYKÝ! JAK SE TI TO LÍBÍ NAOPAK, CO, TY MRCHO?“

Nemám nic proti předešlým Greenům, naopak, jsou mému srdci blízcí všichni a mám je hezky srovnané v knihovně na čestném místě. Ale přece jenom jsem ráda, že z jeho příběhů vymizely ty řekněme příliš tragické věci. Rakovina, smrt…

A co zbylo? Stále ještě spousta věcí k zamyšlení, ale taky k pousmání. Věci, které řeší každý z nás. V případě této knihy zejména strach z toho, že ztratíme někoho, koho máme moc a moc rádi. S takovým strachem přece nelze být šťastný.

„Strašně tě miluju a jenom chci, abys ty mě milovala tolik jako já tebe,“ řekl tak tiše, jak dokázal.
„Ty nepotřebuješ holku, Coline. Ty potřebuješ robota, který neříká nic než ‚miluju tě‘.“ A bylo to, jako by ho zevnitř někdo rval na kusy, chvění a pak ostrá bolest ve spodní části hrudníku, a pak poprvé v životě měl pocit, jako by z něj někdo kus vytrhl.

Autorka recenze: Kamila Poláková