Srub

Už prvním odstavcem v knize David Vann nekompromisně poukazuje atmosféru či náladu, kterou od příběhu musíte očekávat.

„Bylo mi deset, šla jsem sama, brodila jsem se špinavýma ostrůvkama sněhu na dvoře, ke schodům a po nich na úzkou verandu. Nevzpomínám si, o čem jsem přemýšlela, nepamatuji si, kdo jsem byla, ani co jsem cítila. To všechno je pryč, vymazaný. Otevřela jsem vstupní dveře a uviděla mámu oběšenou na trámu.“

Čtenáři knihy „Ostrov Sukkwan“ (doufám stejně nadšení jako já) tedy opět najdou dokonale vykreslený příběh o ztrátě životních jistot, ne tak hmotných, ale rodinných, partnerských a duševních.

Zatímco v předešlém díle šlo spíše o tragický komorní příběh o dvou aktérech (otce a syna), ve „Srubu“ Vann zobrazuje úpadek celé jedné rodiny, matky, otce a jejich už dospělých dvou dětí. Napevno ukotveni na Aljašce rekapitulují své dosavadní životy, ale především svoji budoucnost, které je čeká, ve které vidí spíše stále větší temnotu a zmar všeho, co by se dalo nazvat prostým lidským štěstím.

Nosným příběhem je duševní kolaps matky Irene, která teď čerstvě v důchodu jakoby prozřela svého muže Garyho, a jasně viděla promarněná desetiletí v manželství. Roky společného života, které spolu žili v přetvářce, jen spíše že mu to pro lenost tak vyhovovalo, ji zase coby obětující se  manželce a matce nic jiného nezbývalo.  A Garyho další nesmyslný, už předem ke zmaru odsouzený plán na vybudování srubu na osamělém Sobím ostrově (Caribou Island), je pomyslnou poslední kapkou ve vztahu, která spustí událostí vedoucích ke nevyhnutelné tragédii.

„Srub“ je román o marných nadějích a přetvářkách, o zlu, které je v každém z nás, a jenž někteří lépe a jiní hůře kočírují. Krutý a cynický příběh, který charakterizuje věta Irene: „Život promarněném a nic z něj. Nikdo ti nebude rozumět. A budeš mít takovej vztek, že budeš mít chuť dělat horší věci než rozbíjet okna. To je to jediný, co ti můžu nabídnout. Pravdu.“

Nelítostné drama, které my Evropané dokážeme lépe oceněni než bulvární Američané (slovy samotného autora).

V překladu Barbory Rozkošné a s doslovem Lukáše Merze vydalo Argo, 2014.

Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček

Přidat komentář