Kolo času 6 - Pán chaosu

Anotace

Ukázka z textu

Robert Jordan: Pán chaosu (Kolo času 6) – ukázka z knihy
překlad: Dana Krejčová

Demandred vyšel na černé svahy Šajol Ghúlu a průchod, díra do tkaniva reality, zmizel. Převalující se šedá mračna zakrývala oblohu a převrácené moře pomalých popelavých vln naráželo na horské štíty skryté v mracích. Dole pustým údolím probleskovala podivná světla, slabé modré a červené zášlehy, jimž se však nijak nedařilo zahnat chmurné šero halící jejich zdroj. Blesk vyšlehl nahoru k mrakům a zaduněl hrom. Na druhém svahu stoupala pára a kouř z roztroušených průduchů, z nichž některé byly malé jako lidská dlaň a jiné dost velké, aby se do nich vešlo i deset lidí.
Demandred okamžitě propustil jedinou sílu a s ní zmizela i sladkost, která posilovala smysly, takže všechno bylo ostřejší, jasnější. Po saidínu zůstala prázdnota, ale jenom hlupák by se tady tvářil, že je připravený usměrňovat. Kromě toho by tu jenom hlupák chtěl vidět či cítit příliš jasně.
V době, jíž se dnes říkalo věk pověstí, býval tohle idylický ostrov v chladném moři, oblíbený u těch, kdo měli rádi venkov. Přes páru ve vzduchu tu nyní panovala kousavá zima. Demandred nepřipustil, aby něco takového pocítil, ale pudově si přitáhl kožešinou podšitý sametový plášť k tělu. Při výdechu se mu u úst tvořila lehounká mlha, sotva viditelná, než ji vzduch vysál. O pár set líg dál na sever panoval svět čistého ledu, ale v Thakan’daru bylo vždycky sucho jako na poušti, přestože byl zahalený zimou.
Byla tu voda, jistého druhu, inkoustová říčka se řinula z kamenitého svahu vedle kovárny se šedou střechou. Uvnitř zvonila kladiva a s každým úderem za maličkými okénky zašlehlo bílé světlo. Jakási rozedraná ženština se krčila u drsné kamenné stěny kovárny jako bezmocná hromádka, v náručí držela batole a větší hubená holčička měla tvářičku zabořenou do jejích sukní. Zajatci z nájezdu dolů do Hraničních států, zcela nepochybně. Bylo jich ale tak málo. Myrddraalové musejí skřípat zuby. Po nějaké době se jejich čepele začaly kazit a bylo třeba je nahradit bez ohledu na to, že nájezdy do Hraničních států byly omezeny.
Vynořil se jeden z kovářů, silná, pomalu se pohybující, člověku podobná postava, která jako by byla vytesána přímo z hory. Kováři nebyli skutečně živí. Pokud by se dostali pryč ze Šajol Ghúlu, proměnili by se v kámen nebo prach. Ani nebyli kováři jako takoví, nekovali nic jiného než meče. Tenhle držel v kleštích meč, čepel již byla zakalená a světlá jako měsícem ozářený sníh. Ať už byl živý nebo ne, tenhle kovář dával dobrý pozor, jak nořil lesklý kov do tmavého proudu. Když kov vyndal, byl matně černý. Výroba však zdaleka nebyla u konce. Kovář se znovu odšoural dovnitř a náhle se ozval zoufalý křik nějakého muže.
„Né! Né! NEEE!“ Pak muž vyvřískl a ten zvuk se vytrácel, jako by ječícího vlekli do nepředstavitelné dálky. Teď byla čepel dokončená.
Znovu se objevil kovář – možná ten samý, možná jiný – a zvedl ženu na nohy. Žena, nemluvně i dítě začaly kvílet, ale kovář vytrhl děcko ženě z náručí a strčil ho holčičce. Nakonec se žena vzmohla na ždibec odporu. Plakala, divoce kopala a drápala kováře. Ten jí nevěnoval větší pozornost, než by jí věnoval kámen. Ženin křik ustal, jakmile byla uvnitř. Znovu začala zvonit kladiva a přehlušila vzlykání dětí.
Jedna čepel hotová, jedna ve výrobě a dvě další se připravovaly. Demandred ještě nikdy neviděl méně než padesát zajatců, čekajících, až budou moct přispět svým malým drobkem Velikému pánu Temnoty. Myrddraalové vskutku musejí skřípat zuby.
„Co tady okouníš, když jsi byl povolán Velikým pánem?“ Hlas zněl, jako když se drolí zetlelá kůže.
Demandred se pomalu otočil – jak se půlčlověk opovažuje oslovit ho tímhle tónem? – avšak drsná slova mu odumřela v ústech. Nebylo to oním bezokým pohledem těstovitě bledé tváře. Pohled myrddraala vyvolá strach v každém člověku, ale on ten strach vykořenil už dávno. Bylo to spíš černě oděným stvořením samotným. Každý myrddraal byl vysoký asi jako dost velký muž. Vypadal jako hadovitá nápodoba člověka, jako by byli odliti ze stejného kadlubu. Tenhle však byl o hlavu a ramena vyšší.
„Odvedu tě k Velikému pánu,“ pravil myrddraal. „Jsem Šaidar Haran.“ Otočil se a vydal se do kopce. Jeho plynulé pohyby připomínaly hadí a inkoustově černý plášť na něm visel nepřirozeně nehybně, ani se nezavlnil.
Demandred poněkud zaváhal, než ho následoval. Půllidé měli vždycky jména v jazykolamném jazyce trolloků. „Šaidar Haran“ pocházelo z toho, co lidé nazývali starým jazykem. Znamenalo to „Ruka Temnoty“. Další překvapení, a Demandred neměl překvapení rád, zvláště ne v Šajol Ghúlu.
Vchod do hory mohl být jedním z roztroušených průduchů, až na to, že z něj nevycházel kouř ani pára. Byl dost velký, aby dva lidé prošli vedle sebe, ale myrddraal se držel vepředu. Cesta okamžitě zamířila dolů, dno tunelu bylo ošlapané do hladka jako leštěné dlaždice. Jak Demandred následoval Šaidara Harana pořád níž, chlad se vytrácel a pomalu ho nahrazovalo rostoucí horko. Demandred si změnu teploty uvědomoval, avšak nenechával se tím nijak ovlivnit. Z kamene vycházelo slabé světlo a vyplňovalo tunel; bylo jasnější než věčný soumrak venku. Ze stropu visely zubaté krápníky, kamenné zuby připravené scvaknout, zuby Velikého pána hotové roztrhat nevěrného či zrádce. Samozřejmě nebyly přirozené, nicméně byly působivé.
Najednou si Demandred cosi uvědomil. Pokaždé, když tudy procházel, se mu hroty málem otíraly o temeno. Nyní jim na myrddraala chyběly dobře dvě dlaně i víc. To ho trochu překvapilo. Ne to, že se změnila výška tunelu – zvláštní tady bylo obyčejné – ale prostor navíc, který půlčlověk dostal. Veliký pán se připomínal myrddraalům stejně jako lidem. Ten prostor navíc byla věc hodná zapamatování.
Tunel se náhle otevřel na širokou římsu nad jezerem roztaveného kamene, rudého, s černými šmouhami, jak na povrchu vyskakovaly sáh vysoké plameny a zase pohasínaly. Nebyl tu žádný strop, horou vedla velká díra až k obloze, která nebyla oblohou Thakan’daru. Vedle té zdejší vypadala thakan’darská celkem normálně, protože tady byly mraky s pruhy křiklavých barev, jakoby poháněné největší vichřicí, jakou kdy svět viděl. Toto místo lidé nazývali Jámou smrti, ale jen pár z nich vědělo, jak vhodně je pojmenovali.
Dokonce i po všech svých návštěvách – a první se odehrála hodně před třemi tisícovkami let – cítil Demandred bázeň. Tady vnímal Vrt, dávno vyvrtaný otvor do míst, kde Veliký pán ležel uvězněný od okamžiku stvoření. Přítomnost Velikého pána ho zahltila. Fakticky toto místo nebylo k Vrtu blíž než kterékoliv jiné na světě, ale tady byl vzor tenčí, což umožňovalo Vrt vycítit.
Demandred se pokusil o úsměv. Jací to byli hlupáci, co se opovažovali protivit Velikému pánu. Jistě, Vrt byl stále zablokovaný, i když méně pevně, než když se probudil z dlouhého spánku a osvobodil se z vlastní věznice uvnitř. Byl zablokovaný, ale větší, než když se probudil. Stále nebyl dost velký, jako když ho do něj na konci války síly uvrhli i s jeho druhy, ale při každé návštěvě od svého probuzení byl o maličko širší. Brzy bude blokáda odstraněna úplně a Veliký pán znovu dosáhne na zemi. Brzy nadejde Den návratu. A on povládne světu po všechny věky. Pod Velikým pánem, samozřejmě. A s těmi z Vyvolených, kteří přežijí, také samozřejmě.
„Už můžeš odejít, půlčlověče.“ Nechtěl, aby ten tvor viděl, jak ho tu přemáhá extáze. Extáze a bolest.
Šaidar Haran se nepohnul.
Demandred otevřel ústa – a v hlavě mu vybuchl hlas.
DEMANDREDE.
Říkat tomu hlas bylo jako říkat hoře oblázek. Nezastavitelně ho to drtilo proti vnitřku vlastní lebky. Byl jako u vytržení. Padl na kolena. Myrddraal tu stál a lhostejně ho pozoroval, ale jenom malá část Demandredova vědomí si ho dokázala vůbec uvědomit, když mu mozek vyplňoval ten hlas.
DEMANDREDE. JAK SI VEDE TENTO SVĚT?
Nikdy nevěděl přesně, kolik toho Veliký pán o světě doopravdy ví. Nevědomost ho překvapovala stejně jako znalosti. Demandred však nepochyboval o tom, co chce Veliký pán slyšet.
„Rahvin je mrtvý, Veliký pane. Zemřel včera.“ Přišla bolest. Euforie tak silná, že se rychle změnila v bolest. Údy se mu chvěly. Teď se i potil. „Lanfear zmizela beze stopy stejně jako Asmodean. A Graendal tvrdí, že se s ní Moghedien nesešla, jak se dohodly. Taky včera, Veliký pane. Já na shodu náhod nevěřím.“
VYVOLENÍ SE ZTRÁCEJÍ, DEMANDREDE. SLABÍ ODPADAJÍ. KDO MĚ ZRADÍ, ZEMŘE KONEČNOU SMRTÍ. ASMODEAN, POKŘIVENÝ VLASTNÍ SLABOSTÍ. RAHVIN ZEMŘEL PRO SVOU PÝCHU. SLOUŽIL DOBŘE, ALE ANI JÁ JSEM HO NEMOHL OCHRÁNIT PŘED ODŘIVOUSEM. DOKONCE ANI JÁ NEMOHU VYSTOUPIT Z ČASU. Na okamžik se do toho hrozného hlasu vloudil strašlivý hněv a – mohlo to být zoufalství? Jenom na chviličku. ZNIČIL HO MŮJ PRASTARÝ NEPŘÍTEL, TEN NAZÝVANÝ DRAKEM. VYPUSTIL BYS ODŘIVOUS V MÝCH SLUŽBÁCH, DEMANDREDE?
Demandred zaváhal. Půl coulu po tváři mu sklouzla kapička potu. Připadalo mu to jako hodina. Za války síly obě strany asi rok odřivous používaly. Dokud nezjistily následky. Bez dohody nebo příměří – příměří nikdy nebylo, stejně jako slitování – s tím obě strany prostě přestaly. Vinou odřivousu během toho roku zahynula celá města, stovky tisíc vláken odhořely ze vzoru. Sama realita se málem rozpletla, svět a vesmír se téměř vypařily jako mlha. Pokud by byl odřivous znovu vypuštěn, nemusel by zbýt žádný svět, kterému by mohl vládnout.
Popíchlo ho cosi dalšího. Veliký pán již věděl, jak Rahvin zemřel. A zřejmě toho věděl o Asmodeanovi víc než on. „Jak přikážeš, Veliký pane, tak poslechnu.“ Možná měl křeč ve svalech, ale hlas měl klidný jako kámen. Z horkého kamene se mu na kolenou dělaly puchýře, ale tělo klidně mohlo patřit někomu jinému.
TO BYS MĚL.
„Veliký pane, Draka je možné zničit.“ Mrtvý muž už by nemohl znovu použít odřivous, a pak už by ho od něj Veliký pán možná nepožadoval. „Je nevědomý a slabý, tříští svou pozornost na tucet věcí. Rahvin byl marnivý hlupák. Já…“
CHTĚL BYS BÝT NAE’BLÍSEM?
Demandredovi zamrzl jazyk. Nae’blís. Ten, kdo bude stát jenom krok pod Velikým pánem a rozkazovat všem ostatním. „Přeji si pouze sloužit tobě, Veliký pane, jak jen budu moci.“ Nae’blís.
TAK POSLO