Vypravěčka

Jedním z románů o holocaustu z poslední doby je bestseller Vypravěčka od americké spisovatelky Jodi Picoultové. Ten, kdo četl některou z jejích předchozích knih, jistě ví, že Picoultová si pro každý román vybírá téma ze zcela odlišného soudku. Předchozí román Vlk samotář vypráví nejen o dilematu dvou sourozenců, zda odpojit otce v kómatu od přístrojů nebo nikoli, ale také poodhaluje život vlků, pravidla smečky a jejich neobvyklý vztah k člověku.

Vypravěčka

Hodiny pečlivých příprav a sběru materiálu spolu s příjemným vypravěčským stylem pak dělají z románů Picoultové skutečné čtenářské zážitky.

Román Vypravěčka se odehrává v několika dějových i časových linkách. Tou ústřední je současnost, kdy se mladá pekařka Sage seznámí s více jak devadesátiletým Josefem Webrem, pravidelným zákazníkem pekařství, v němž pracuje.

Jednoho dne ji ale Josef žádá o nečekanou věc – o pomoc se sebevraždou. Sage nejprve kategoricky odmítá, ale když se jí starý muž přizná, že byl nacistou, ocitá se na rozcestí. Téma je to pro ni o to těžší, protože sama pochází z židovské rodiny a její babička zažila a přežila holocaust. Josefa už nevnímá jako přítele, ale jako vraha, kterého touží usvědčit. Spojí se proto s úřady a jedním lovcem nacistů…

Linka současnosti je prokládána i přímou Josefovou zpovědí o vlastním životě, rozhodnutích i činech, jenž má na svědomí. Rozjitřenost čtenářových pocitů následně umocňuje vyprávění samotné Sageiny  babičky Minky, která na téměř 200 stranách přibližuje všechny nepředstavitelné hrůzy života v polském ghettu i koncentračním táboře Osvětim, a zároveň vypráví jeden příběh ze starého notýsku, díky němuž pravděpodobně přežila…

Uvažovala jsem, co se mnou bude. Velitel tábora možná rozhodne o mém trestu: bití, bičování, smrt. Ale možná se schutzhaftlagerführer nebude obtěžovat s dodržováním pravidel, postará se o to sám a prostě mě zastřelí. Může prohlásit, že mě přistihl na útěku. Byla by to jen další lež, které by se dalo jen těžko uvěřit, když jsem zavřená v téhle cele, ale přesto … Kdo by mu v tom mohl zabránit? Komu by záleželo na tom, jestli zabije dalšího žida?

Tato část příběhu by sama o sobě stačila na samostatnou knihu. Picoultová tu s velikou působivostí i přesvědčivostí popisuje nelidské podmínky života v „továrně na smrt“ – nesnesitelný pach z dnem i nocí kouřících komínů, hlad v té nejkrajnější podobě, krutost zástupců moci…  „Život“ lidí, kteří přestali být považováni za lidi.

Většina knih se stejnou tématikou ukazuje často jediný úhel pohledu. Jodi Picoultová  nabízí těch úhlů několik, navíc je velmi zdařile spojuje a čtenáři tak předkládá mnohovrstevnatý hutný román s několika velmi složitými otázkami k zamyšlení. O vině, svědomí, odpuštění, víře, ale i cestě k nalezení sebe samého.

Vypravěčka nejenže výbornou formou připomíná historii, na níž se nesmí zapomenout, ale znovu také potvrzuje, že sama Picoultová je bravurní vypravěčkou. Doporučuji k přečtení!

Autorka recenze: Eva Šamánková

Bývalá jeptiška Sage Singerová s jizvou na obličeji, za kterou se stydí, pracuje jako pekařka a pravidelně dochází na schůzku těch, kteří se vyrovnávají s něčím, co ztratili, co je trápí a bere jim další dny šťastného a bezstarostného života. Tam potkává zprvu obyčejného Josefa Webera.

„Lidé se musejí setkávat s věcmi, které je děsí, jinak by nedokázali ocenit bezpečí.“

Ten jí ale brzy prozradí, že je bývalý příslušník SS Hartmann Reiner, který mimo jiné pobýval v koncentračním táboře Osvětim, a žádá ji, aby jeho dlouhý život ukončila. Sage mu nevěří, vždyť je to tady tak slušný a milý člověk, ale zároveň zavolá Leovi Steinovi, který se živí jako lovec nacistů.

Přes pochybnosti a nevyrovnanost v srdci Sage, která se doteď scházela se ženatým Adamem, se příběh mísí se vzpomínkami nejen Hartmanna Reinera, ale i její židovské babičky Minky, která přežila Osvětim a nerada se k tomu vrací. Proč tomu tak je? Co se stane, až se potkají ti dva? Dokáže Minka odpustit Hartmannovi? A dokázal by to vůbec někdo někdy?

*

Na to druhé jméno už nikdy nechci slyšet. Rád bych si myslel, že jsem tím člověkem vůbec nikdy nebyl.
Jenomže to není pravda. Každý máme ve svém nitru nějakou příšeru; každý máme ve svém nitru i někoho svatého. Otázkou je, kterého z nich živíme víc a který toho druhého přemůže.
Abyste pochopili, co se ze mě stalo, musíte nejdřív poznat, odkud pocházím.

…

Vnímal každý úder jejího srdce. Téměř se shodoval s rytmem jejích kroků, jak běžěla. Měla si dát pozor, říkal si. Je to celé její vina.
Když zabočila za roh, udeřil zezadu. Dopadla ztěžka na kameny, on chytil límeček šatů a rázně je roztrhl. Přitom ji otočil na záda. Jednou rukou tlačil na klíční kosti a to úplně stačilo, aby zůstala v klidu. Prosila ho, dělaly to tak všechny, ale neposlouchal. Teď jí bušilo srdce jako o závod a to ho přivádělo k šílenství.

*

Zase další příběh o holocaustu, vždyť už jich bylo napsáno bezpočet, říkáte si. A máte pravdu. Ale každý autor ho předkládá trochu jinak a za jiným účelem. Jodi Picoultová vznesla zajímavou otázku: Lze odpustit přeživším nacistům jejich zvěrstva? A ještě výjimečně ji podává. Střet po desítkách let mezi bývalým nacistou a židovskou ženou, kam až to může vést?

Autor recenze: Josef Němec

Jodi Picoultová je nepochybně velkou vypravěčkou a naprosto brilantní spisovatelkou. Takže když jsem zjistila, že napsala román o holocaustu a jeho dopadech na obyčejné lidi, nemohla jsem být víc nadšená! Inu, židovská otázka se mě osobně dotýká a já se snažím nenechat si ujít žádnou knihu s tímto tématem, o to pak míň, když jde o román z pera mojí oblíbenkyně.

Sage Singerová je mladá židovská dívka, ke které nebyl osud moc hodný. Před pár lety při autonehodě přišla o matku a to ji dodnes trápí. A jak by taky ne, za volantem seděla sama Sage – jistě, že má tedy výčitky svědomí. Proto navštěvuje skupinovou terapii, kde se přes to všechno snaží přenést – marně.

Aby toho ale nebylo málo, po autonehodě jí na tváři zůstala nehezká jizva, která přitahuje nepříjemné pohledy zvědavců. Sage ale společnost lidí moc nepotřebuje, a tak se rozhodla pracovat v pekárně – skvělé místo, když se chcete co nejvíc vyhnout kontaktu s lidmi.

A tak si pozvolna žije svůj život, až do doby, než nalezne zvláštní přátelství. Je jím pětadevadesátiletý Josef Weber, kterého potkala na terapiích. Josef je neskutečně sympatický, je oblíbený, vitální – všichni ho milují, kromě sebe samotného.

Sage a Josef jsou bizarní dvojice, ale ani jednomu to nevadí, našli v sobě spřízněné duše a naslouchavé vrby – to jediné, co člověk někdy doopravdy potřebuje.

Jenže jak se po čase ukáže, Josef nehledal tolik spřízněnou duši, jako asistenta při sebevraždě.

Když jednou tohle své nové přítelkyni navrhne, Sage je zděšená. Proč ji proboha někdo žádá, aby ho zabila?

Josef ve svých vyprávěních proto přitvrdí. Začne popisovat, kým doopravdy je – zrůdou, která za druhé světové války poslala na smrt desítky Židů. A s tím Josef už dál žít nemůže, potřebuje pomoct, chce zemřít a Sage jako Židovka je tím nejlepším člověkem, kdo by měl tuhle spravedlnost vykonat.

Je těžké věřit něčemu ve světě, který přestal považovat člověka za člověka a neustále znovu dokazuje – že člověk už není člověkem.

Ač by se na první pohled mohlo zdát, že jde především o příběh Sage, daleko víc tu nakonec jde o její babičku Minku, která přežila Osvětim, a která postupně odkrývá svou hořkou minulost.

Jak jsem psala nahoře, Jodi Picoultová je úžasná vypravěčka a svou poslední knihou to pouze potvrzuje. Vzala tohle nelehké téma a přeměnila ho na citlivou, emotivní a morálních otázek plnou knihu, která vám zároveň svými syrovými popisy všech těch krutostí dává pocit, že jste její součástí.

Strhující, překvapivé a v neposlední řadě komplikované. Protože jak se má Sage rozhodnout? Potom, co slyšela od své babičky i od Josefa, co má dělat? Má se stát vrahem a vykonat spravedlnost, nebo to má prostě smlčet?

„Vy jste Sage?“
No, tohle je vážně otázka hraničící s genialitou. Ano, jmenuji se tak, ale že bych byla moudrá, jak naznačuje moje jméno, to se nikdy neprojevilo. V mém životě byla spousta chvil, kdy zvítězily emoce a rozum neměl šanci s tím nic moc udělat.
„Ano,“ odpovím.
Tíživé ticho mezi námi narůstá, jako když kyne těsto. „Tahle skupina. Chodíte sem už dlouho?“
Nevím, jestli bych se neměla nějak ohradit. „Ano.“
„Takže máte pocit, že vám to pomáhá?“
Kdyby mi to pomáhalo, tak bych sem už dávno nechodila. „Scházejí se tu moc milí lidé, opravdu. Každý si ale čas od času myslíme, že náš žal je větší než smutek těch ostatních.“
„Moc toho nenapovídáte,“ zamumlá pan Weber. „Ale když už promluvíte… jste básník.“
Zavrtím hlavou. „Jsem pekařka.“

Autorka recenze: Mirka Foltová