S kým mě bavil svět

„První vzpomínku mám z doby, kdy mi ještě nebyly čtyři roky. V dálce na obzoru se obloha zbarvila do červena. Nebyl to západ slunce, hořela Plzeň. Nálety v dubnu 1945 byly tak silné, že bombardování Škodovky bylo slyšet až k nám," vzpomíná režisérka. A svému vnukovi vypráví: „Poprvé jsem telefonovala, když mi bylo sedm. Do mých dvanácti let neexistovala televize. A domů jsme si koupili televizor, až když mně bylo devatenáct." To pro představu, jak rychle se věci kolem mění.

Přišlo stěhování do Prahy, komunistické procesy, tatínkovo vyloučení ze strany a jeho odjezdy do Karviné do dolů. Dva roky nato dostal infarkt, pak onemocněla i maminka, brzy se rodina vybourala v autě. Sotva se potlučená Marie dala trochu dohromady a vrátila se na pár dní do školy, onemocněla se srdcem a musela zůstat doma dalšího skoro půl roku.

Zdálo by se, že ji stíhala jedna rána za druhou, přesto je to vlastně vtipné a pozitivní čtení - pro jejího otce byla sklenice vždycky poloplná, v každé šlamastyce si našel důvod k legráckám. Jenomže pak Marii kvůli jeho kádrovému profilu zakázali studium chemie na vysoké. A tak pracovala třeba i u vrtačky v Napaku.

Ale předně jde o filmy. Jak se k nim Poledňáková dostala? Svým způsobem za to může Ivan Poledňák, s nímž začala chodit druhý rok po maturitě. Znal Ivu Hercíkovou, přes ni Jaroslava Dietla, a tak se mezi Dietlem a budoucí paní Poledňákovou mohl jednou při večeři odehrát i tenhle zlomový dialog:

„Co vlastně děláte v té továrně?"
„Všechno, co je třeba. Na vrtačce, na lisu, brousila jsem hrnce, umím svářet a teď vedu sklad."
„A nechtěla byste zkusit pracovat v televizi?"
„Ale já mám kádrový škraloup."
„Ale já jsem tam šéf."

A bylo vymalováno.

K prvnímu televiznímu filmu Dívka a holubi, který sama režírovala, však bylo ještě daleko. Natož ke snímku Jak vytrhnout velrybě stoličku, který je podle jejího vyprávění mixem porozvodových problémů jejího syna Petra a alotrií jejího synovce Zdeňka.

V roce 1977 se Velryba promítala jako hlavní štědrovečerní film v televizi, ráno odjela Poledňáková se synem na hory, a když se za týden vrátila, měla stůl zavalený děkovnými dopisy, balíčky a stohy osobních poděkování. A pořád chodily další.

Scénář si napsala sama, vybírali se herci. Na konkurz na roli Vaška přišlo asi 160 dětí, většinu Poledňáková, která už byla smířená s tím, že si svůj příběh i zrežíruje, poslala domů.

V hloučku asi dvanácti zbylých hochů se Tomáš Holý nijak neprojevoval, navíc patřil k nejmladším, dalo se čekat, že skoro roční natáčecí práce s takovým špuntem bude náročná. Řekla mu, že může odejít, ale kluk se za chvíli vrátil, protože v sále zapomněl čepici. Ani v tu chvíli nepromluvil, ale o kulicha si řekl pantomimou a bezprostředním uculováním se. Tak ho režisérka pozvala na další kolo na druhý den.

Všechny vybrané děti dorazily v pořádku, jen Tomáš se cestou vyválel ve sněhu tak příšerně, že mu ženské na Barrandově sušily všechno, co měl na sobě. Když pak brebentil a zase se uculoval, začalo být Poledňákové jasné, že právě on se stane Vaškem. Skoro zapomněla na svoje tajné přání, aby dítě, které bude Vaška hrát, bylo z rozvedené rodiny. A pak jí zavolala Tomášova maminka, samozřejmě potěšená, že její syn bude hrát, aby režisérce řekla: „Tom se vám asi nesvěřil. Nebude vám vadit, že jsme rozvedení?"

S Tomášem Holým to Poledňáková vyhrála. Líčí třeba i scénu, v níž kluk obaluje řízky a zabere se u toho do poslouchání rádia tak moc, že patlá maso ve strouhance, mouce a vajíčku bez ohledu na pořadí sem a tam. Když se pak ke scéně nahrávala muzika, uslyšela Poledňáková hurónský smích muzikantů, kteří němou scénu pozorovali.

„Copak jsem natočila nějakou komedii? Pro mě to měl být něžný, křehký a dojemný příběh," píše po letech. V té době si málokdo uvědomoval, jaký smysl pro komiku v ní dříme a co ještě dokáže. Před sebou měla pokračování Jak dostat tatínka do polepšovny i komedii století S tebou mě baví svět.


iDNES: 29.10.2013

 

Přidat komentář

Autobiografie je ošidný žánr, autor nikdy nenapíše vše. Co se do knížky nevešlo vám?

Nabídku ředitelky nakladatelství Heleny Čudové napsat memoáry jsem bez přemýšlení odmítla, ale ona mi nakonec řekla: „Tak si alespoň dělej poznámky, než dostaneš sklerózu.“ To mě pobavilo. Začala jsem vzpomínat a najednou se to rozjelo, jako když se zvednou stavidla. V zákrutách paměti jsem objevovala dávno zasuté příhody a dodnes se mi vybavují další, které už v knížce nejsou.

Jak velkou máte autocenzuru?

Při psaní scénářů i natáčení mám léta nastavenou pomyslnou hranici, za kterou nejdu. Nepopisuju, ani na plátně nezobrazuju intimní tělesné věci člověka, nahotu a sex nechávám za dveřmi ložnice. V tomhle smyslu je soukromí pro mě tabu. Ale stále mě baví hledat odpověď na otázky, proč se lidé milují a proč rozcházejí, co je v životě žene dopředu.

Tentokrát jsem nic nemusela domýšlet, věděla jsem, co se dělo a proč. Píšu o lidech, se kterými mě bavil svět, i o těch, se kterými mě vůbec nebavil. Syn Petr, jehož názor je pro mě vždycky nejdůležitější, mi řekl větu, která mě překvapila a potěšila: „Není to jen tvůj příběh. Je to vlastně obraz doby, ve které jste žili.“

Pasáže o vašem dětství jsou humorné i dojemné. Bylo vám v těch vzpomínkách dobře?

Ano! Je krásné vzpomínat na rodiče a sestru, na situace, které jsme prožili, i když se odehrávaly v krušných časech. Jak jsme zápasili s každou korunou, prázdniny trávili v Karviné, protože otec fáral v dolech, připomněla jsem si havárii s autem i první taneční s tátou v obýváku při zvuku gramofonu a starých šlágrů. Stála jsem mu na špičkách bot a on mi zpíval: „Řekněte, krásný přelude, o čem si sama v noci sníte…“

Taky nikdy nezapomenu, jak táta s mámou klečeli na koberci a přišívali ozdoby z krajky na moje bílé maturitní plesové šaty. Sestra Mirka byla starší jen o šestnáct měsíců a už deset let není mezi námi. Myslím na ni hodně často.

Obecně se říká, že s přibývajícím věkem se člověk rozpomene na detaily, které dávno z hlavy vytěsnil.

Rozpomněla jsem se na neuvěřitelné detaily. Ale jedno jméno z doby, kdy mi byly čtyři, jsem si stále nedovedla vybavit. „Škoda, že tu už není sestra, ta by si jméno naší francouzské chůvy určitě pamatovala,“ napsala jsem v rukopise. Najednou, těsně před závěrečnou korekturou, mi naskočilo: říkaly jsme jí Pitimomo! Tuhle přezdívku jsem neslyšela víc než šedesát let!

Objevila jste při psaní souvislosti, nad kterými byste normálně nepřemýšlela?

Určitě. Některé věci vidím ne jinak, ale daleko ostřeji. Samozřejmě vím, proč otec musel do dolů, proč dělal ve slévárně a teprve po infarktu se mohl vrátit učit do školy. Mnohokrát mě napadalo, jaká škoda, že se nedožil nové doby. Při svých organizačních schopnostech, nevyčerpatelné energii, soutěživosti a talentu nadchnout lidi by musel být hodně úspěšný podnikatel.

Co mě ale napadá a pronásleduje až teď, je pomyšlení, že byl tak smířený. Nebylo to vlastně smíření a už vůbec ne pokora. To byla doba, která lidi, přikryté neviditelným poklopem, držela pod krkem. Kariéra mého otce, profesora ekonomie, schopného a všestranného člověka „vyvrcholila“, když se ho ředitel obchodní školy v Klatovech odvážil přijmout do učitelského sboru. A táta byl rád, že má statečného kamaráda ze studií, a měl pocit, že dopadl ještě moc dobře. Z toho mě bere velká lítost.

Čím vám byl otec povahově nejbližší?

Podědila jsem po něm cílevědomost, soutěživost a exaktní myšlení. Ještě víc jsem se od něj naučila: nestěžovat si, nebát se a dotáhnout věci do konce.

Co jste podědila po mámě?

Maminka byla z rodiny senátora první republiky, tátovy i moje pády si protrpěla, osudy jejích sester by vydaly na dramatický film. Byla citově založená, hluboce prožívala rodinné katastrofy svoje i početných sourozenců. Nedivím se, že bývala velmi nešťastná. Intuici a empatii mám určitě po mámě, ale celý život se snažím nepodlehnout lítosti a pesimismu, který, jak jsem se na vlastní oči přesvědčila, stejně k ničemu nevede.

Kdy na vás byli rodiče nejvíc pyšní?

Bezpochyby na promoci, kdy jsem po krkolomných překážkách dokončila téměř ve třiceti vysokou. Táta se Velryby nedožil, ale maminka samozřejmě měla radost z mých úspěšných filmů.

Na čí názory a profesní rady jste slyšela nejvíc?

Stále se učím. Sleduju lidi, co říkají i co dělají. Režisér Jan Matějovský, u kterého jsem začínala v televizi, mi jednou řekl: „Nejdůležitější je, aby režiséra netlačily boty a aby mu nebylo horko ani zima.“ Na plac chodím v pantofl ích a v příruční tašce mám vždycky pár věcí na převlečení. Moc dobrá rada!

Co je na filmování nejúžasnější?

Radost ze setkání s talentovanými lidmi. Samozřejmě v první řadě jsou to herci, ale taky kameraman, architekt, střihač, zvukař nebo hudební skladatel. Ti všichni přinášejí nápady, obohacují můj film svým talentem a já jsem si toho vědoma a taky o nich v knize píšu, protože s nimi mě hodně bavil svět!

Jak vás oslovují děti – Marie, paní režisérko…?

Vždycky paní režisérko!

V čem byl jedinečný Tomáš Holý?

Když jsem před 36 lety přišla domů z kamerové zkoušky a ukázala svému malému Petrovi Tomášovy fotografie, úplně se zděsil: „Mami, to nemyslíš vážně, to není prima kluk! To je ošklivá teta!“ Uklidňovala jsem ho, aby se nebál. Tomáše jsme ostříhali, neodolatelný úsměv i dolíčky ve tváři mu zůstaly, ale nikdo tehdy netušil, že tenhle kluk se stane miláčkem národa.

Během vyprávění o Tomášovi a příhodách při natáčení jste použila v knížce termín „blesk v láhvi“. Líbí se mi.

Mně taky. Blesk je přírodní úkaz. Něco, co všichni vidí, čeho si nemohou nevšimnout. Ale blesk na nebi po pár vteřinách zmizí a je nenávratně pryč. Blesk v láhvi je něco, co bylo krátký okamžik zázračné, a teď je to navždy spoutané. Tedy zachycené na filmovém pásu. Tomáš má hned několik takových jedinečných záběrů, při nichž mi ještě dnes přeběhne mráz po zádech nebo mi vyloudí úsměv na tváři.

Jak režisér dokáže, aby měl autoritu a zároveň byl oblíbený?

Všichni herci – ta neskutečně rozmanitá škála osobností – bezpečně rozpoznají základní věc: kdy je režisér připravený, ví, čeho chce dosáhnout a proč. To je základ autority. Obliba je ošidný pojem. Někdo může být oblíbený, protože natáčení jde vesele a rychle, režisér není příliš náročný. To bych o sobě rozhodně nemohla tvrdit. Někdy herci měli mých připomínek a opakování záběrů „plné zuby“. Ale pak je vše odpuštěno, když se dostaví výsledek.

Jste jako autorka a režisérka přístupná herecké improvizaci?

Pokud herec přijde s lepší replikou nebo nápadem v aranžmá, to beru s radostí. Ale protože jsem scénář psala, vím, co všechno jsem vyhodila do koše, a proto mě hned tak nic nepřekvapí.

Ovšem výjimky potvrzují pravidlo. Třeba Jirka Langmajer s Nelou Boudovou mi při tanci – striptýzu předvedli na hudbu skvělou improvizaci! Když jsem stopla kameru, spontánně jsem zvolala: „Panebože, proč mi není třicet!“ Chápu, proč před Jirkou Langmajerem padají holky jak kuželky.

Existuje něco, co závidíte mladým, kromě toho věku?

Přála bych si, co nejspíš většina žen. Mít za sebou léta nejistoty, pochyb, trápení, mít zkušenosti, které přijdou věkem, a přitom být holka, po které se chlapi ohlédnou, když vejde do „báru“. Bohužel to nějak nejde dohromady.

Jaká jste vlastně byla maminka? Přísná, nebo spíš sváteční, která tím pádem hodně věcí skousla?

Byla jsem v práci od vidím do nevidím a ještě jsem dálkově studovala vysokou. To trvalo do Petrových devíti let. A když jsem pak začala točit, nebylo to lepší. Naštěstí Petr byl už jako dítě chápavý, byl na mě pyšný, ale vím, co jsem mu zůstala dlužná. Ode mne výprask nikdy nedostal, protože nebyl důvod, byl to hodně samostatný kluk. Výchovné lekce s pohlavky totiž dostával od dědy.

Jak bere slavnou babičku vnuk Vašek?

To je úplně jiná písnička! Moje „sláva“ ho nebere. Před pár lety mi prozradil, že mají v čítance úryvek z Velryby, což ho udivilo, stejně jako když děti chtějí, aby jim přinesl můj autogram. Při premiéře Líbáš jako Bůh mě ale dojal, když mi před narvaným sálem přinesl na pódium kytku.

Pak jsem se ovšem od jeho mámy dověděla, že za to měl slíbený „mekáč“. Velryba, Polepšovna, ani S tebou mě baví svět nejsou filmy jeho srdce. Má rád Krokodýly, Líbáš jako Bůh a nejvíc Líbáš jako ďábel, protože je to „akčňák“! Vašek je můj něžný neobdivovatel. Ale každou chvíli řekne: „Mám tě rád!“

Zapojovala jste do režisérské výbavy i ženské zbraně?

To bych ráda, jenže ve vztahu režisérka – herec to zas tak moc nefunguje. Když poletuju na place v bačkorách, s rozježenými vlasy, které si co chvíli ze stresu rukou prohrábnu, žádné kouzlo určitě nevyzařuju. Snažím se na herce působit mile a vlídně, ale když není čas, tak na ně houknu, tanečky jdou stranou! Ovšem fakt je, že přesto, nebo možná právě proto, mám mezi herci řadu opravdových přátel a máme se upřímně rádi.

No a jsme u vašich lásek. Kdybyste se ráda vdávala, trumfla byste Elizabeth Taylorovou. Čím vám muži dodnes imponují?

Vy si snad děláte legraci?! Jestli mám někde manko, tak právě tady. Mrzí mě, že na soukromé vztahy jsem neměla moc času. Prožila jsem dvě tři lásky a to není na jeden život zas tak moc. Ale dobře: mám ráda muže extroverty, kteří jsou galantní, chytří i ukecaní, klidně vejtahové se smyslem pro humor a mají v sobě pořád kus kluka.

Měla jste jako holka nějaké mindráky?

Jasně. To nebyl mindrák, to byla pravda. Cítila jsem se ošklivá, obzvlášť vedle krásné a veselé sestry. Ale zase ten pocit ve vás nastartuje touhu něco dokázat. Když holka ví, že pro ni žádný princ nepřijede, tak se musí snažit, aby něco předvedla. Nakonec třeba ani žádného chlapa, kterému by mohla imponovat tím, co umí, nepotká. Ale tak nějak mimochodem udělá radost mnoha divákům.


31.10.2013  Týdeník Květy

Přidat komentář

A s ní Pavel Nový, Tereza Kostková, Eva Holubová, Václav Postránecký, a další zvučná jména českého filmu. Kdo by je nechtěl vidět pohromadě? O zábavu bylo postaráno.

O tom, že paní Poledňáková původně žádnou knihu neměla v plánu, jsme již psali. A taky o tom, že nakonec rozhodně nelitovala. Naopak, spíš měla najednou problém nerozepsat to na osm set stran. A co zde najdete? „Je to vzpomínání, od dob, co si pamatuji, až po dnešní dny,“ shrnula obsah autorka a vzápětí dodala: „Můj život se tam prolíná s mou prací, jinak to nejde…“

Koneckonců nejspíš právě to bude čtenáře zajímat nejvíc, a v tomto směru nebudou zklamaní. Text provází bohatý obrazový materiál, fotky z režisérčiných alb, spousta záběrů ze zákulisí. Třeba ta neskutečně roztomilá fotka Tomáše Holého z konkurzu. Usmívá se tady, drží své číslo, a nemá nejmenší tušení, jak zásadně ten den poznamená jeho další život. O tom se samozřejmě nedalo mluvit bez dojetí…

Do kavárny v Neoluxoru se dostavil také Matýsek z filmu S tebou mě baví svět. Asi není třeba zvlášť zdůrazňovat, že dnes byste ho už nepoznali. Paní Poledňáková řekla, že ho vlastně po natáčení viděla až za mnoho let, už mu bylo asi čtrnáct. Potkalo se tehdy víc herců, co v tomto filmu účinkovali, všichni vzpomínali a dobře se bavili. Nato jí Matýsek řekl: „Natočte ještě druhý díl, já si nic nepamatuju!“

Vzpomínalo se teď také na Jula Satinského. Svou roli dostal díky Václavovi Postráneckému, který vytrvale chodil za paní režisérkou a přesvědčoval ji, že to je ta správná volba. Po tomto angažmá si pak oba herci spolu zahráli ještě v dalším filmu, částečně se natáčelo ve Finsku a pan Postránecký si hned vesele vybavoval, jak ho tehdy už cestou na sever strašně rozbolely zuby. A Julo prý byl geniální ošetřovatelka, nic mu nechybělo!

O natáčení toho divácky nesmírně úspěšného filmu, jenž se dodnes těší mimořádné oblibě u všech generací, se samozřejmě mluvilo hodně. Paní Poledňáková prý zakázala alkohol na pracovišti, ale někteří byli vynalézaví a domluvili se s členem horské služby, ten jim pak dovážel rum. „V podstatě jsme si z něj udělali bernardýna,“ smál se pan Postránecký.

Paní Holubová taky vzpomínala na svou první spolupráci se slavnou paní režisérkou. A, nepřekvapivě, zase u toho figuroval Václav Postránecký. Právě díky němu to prý probíhalo hladce. Věděla, co má očekávat. „Já jsem přemýšlela nad tím, co ve které scéně udělám, a Vašek mi řekl – to ne, tohle ti ona nedovolí. Pak tam byla ta scéna na štaflích, a zase tu byl Vašek – tohle ti bude předvádět, protože by to nejradši hrála sama!“

Traduje se, že nejnáročnější je točit s dětmi a se zvířaty. Padla příhodná otázka – zdá se, že paní Poledňáková si zrovna v těch dětských hercích celkem libuje. Má nějaký recept na to, jak s nimi pracovat? „Jediný recept je, aby dítě nehrálo,“ odpověděla bez váhání. Hlavně ať to není umělé. Nato se okamžitě ozval Pavel Nový, že její slova jednoznačně může potvrdit. Tu scénu si určitě každý divák pamatuje. Když se Pavel dozvěděl, že má Pepínovi utřít zadek smrkovou větvičkou, byl zděšený: „Vždyť to dítě bude řvát!“ Nato paní Poledňáková zvolala: „Ale to já přece potřebuji!“

A tak je ta scéna opravdu krásně realistická… Znova se všichni přítomní smáli a herci hned začali vyprávět o tom, jaká vlastně paní Poledňáková je jako režisérka. Jak dbá na každé slovo, a jak se to dá občas obejít a vymyslet si něco vlastního… Sama k tomu dodala, že jí psaní scénářů někdy celkem dlouho trvá, tak se pak samozřejmě nechce svých replik vzdát. A taky je prostě precizní. Na druhé straně, nemá nic proti inspiraci zvenčí. Třeba když se večer sejdou a jen tak si povídají, něco z toho občas vzejde. Přesně takhle se třeba do scénáře dostala věta „Tati, já bych chtěl být hadem…“

Za tu necelou hodinu před samotným křtem se řeklo hodně zajímavého, dal by se napsat článek dvakrát tak dlouhý. Většinu však určitě najdete v té krásné autobiografii, S kým mě bavil svět. Zmíníme však ještě něco. Paní Poledňáková upozornila na motto, citát z téměř neznámé knihy O neumírání od Williama Saroyana. Co myslel tím neumíráním? Někdo svým životem jen tak projde, a nic se nestane. To je umírání. Člověk však přece vždycky musí chtít něco víc!

Odtamtud ta Saroyanova věta, která teď zdobí její knihu: „Každé ráno vstanu a pokouším se dohonit všechno, co jsem v životě prošvihnul.“

My vám přejeme, aby se vám kniha líbila, abyste si z ní vzali něco dobrého, a aby vám ráno nikdy nechyběla chuť a síla vrhnout se do věcí, které pro vás dosud byly jednou velkou neznámou. Jo a abyste měli jasno v tom, s kým vás baví svět, a měli ty lidi vždycky nablízku…

Přidat komentář

Po setmění jsem jela z placu vymrzlá a těšila se, že si v motelu dám horký čaj s citrónem a zalezu do postele. Před hotelem jsem zaslechla zoufalý hlasitý křik. „Co se tady stalo?“ Dášenka pro pláč nemohla ani promluvit. Maminka se provinile přiznala. „Při vystupování z džípu uklouzla na ledu a zřejmě má zlomenou pravou ruku.“ Místo odpočinku v motelu jsem s nimi jela sanitkou do nemocnice.

Ten srdceryvný nářek měl jiný důvod. Dášenka měla strach, že už s námi nebude filmovat! Další scény jsem musela aranžovat tak, aby nebylo vidět, že má ruku v sádře. Dodnes to nikdo nepoznal.

Asi pátý den jsme vyjeli lanovkou na vrchol hory a přesedli na rolby. Cesta na vybraný plac, kde Jula stopuje PavlaNového na běžkách, trvala skoro další hodinu. Konečně jsme dorazili na místo. Satinský si zapínal vázání a Petr Polák do mne strčil loktem: „Dívej, vsadím se, že Jula na běžkách nikdy nestál.“ Nepovažovala jsem to zase za tak velký malér. Ukázala jsem Julovi malý kopeček. „Sjedeš to tady kolem toho smrčku?“ „Jasně že sjeděm!“ holedbal se Satinský.

Poslala jsem ho trénovat do lesa, aby vybrané místo, kde ležel panenský sníh, nerozryl. Za chvíli se z lesa ozvalo: „Já to nesjeděm!“ Co teď? Byli jsme na opuštěném místě, bez zázemí, vracet se na základnu a zpět by trvalo nejméně čtyři hodiny. „Tak se podívejte, vy pitomci, co jste způsobili!“ zvolala jsem rozhořčeným hlasem. Vašek Postránecký s Julou se tvářili jako dva přistižení prvňáci. „Kdybyste nelhali, mohli jsme si s sebou vzít dubla!“

Do ticha se zachechtal Honza Balzer. To neměl dělat. „A svlékat! Dubla bude dělat Honza!“ Ve štábu to radostně zašumělo. Chlapi začali ochotně sundávat svetry, teplákové bundy i oteplovačky, aby kostymérka měla čím Honzu vycpat. Honza byl o dvacet kilo hubenější než Jula. Na několik vrstev oblečení si navlékl Julův kostým.

Jula zůstal na sněhu jen v tílku a podvlékačkách.Zapálil si viržinko a tvářil se jako gróf. „Večer tě, Honzo, za odměnu zvu na panáka!“ Jula stále za někoho platil, v motelu zval kámoše na večeři, nechal upéct pro děti dort a uspořádal seznamovací večírek.

Zbývalo natočit scény v ateliéru. Před začátkem odpolední směny za mnou přilítl asistent produkce. Na Vaška Postráneckého v divadle při dopolední zkoušce spadla kulisa a musí k doktorovi. No, tohle mi ještě scházelo!

Navíc po dvou měsících od konkurzu Mates začal dělat první krůčky. Nedalo se zkoušet, museli jsme točit na první dobrou a doufat, že nám Mates neodejde ze záběru.

Vašek dorazil do ateliéru se zpožděním a kulhal. V kulise byl rezavý hřebík a v nemocnici mu dali bolestivou injekci. „Neboj, já to zvládnu,“ uklidňoval mne. Kamera jede, Pavel Nový hraje na klavír, s ním zpívají všechny děti a z kuchyně vychází Vašek a diriguje písničku S tebou mě baví svět.

Po první klapce mi švenkr řekl: „To je zvláštní, mně se zdá, že Vašek v záběru vůbec nekulhá.“ „To víš, je to skvělý herec, a když jede naostro, dokáže se přemáhat.“

Skončila směna a ve zhasnuté dekoraci jsem zahlédla Vaška, jak se opírá o stůl a tiše se svíjí bolestí. Viděla jsem, jak Jula Satinský vzal Vaška do náruče a nesl ho dlouhou chodbou do šatny. Tohle chlapské kamarádství mě dojalo. V šatně Vašek skočil na zem a radostně zvolal: „Jsem první Čech, kterého Slovák nosí na rukou!“ Nejenže si celý ten žert vymyslel, ale několik hodin dokázal to divadýlko hrát tak věrohodně, že jsme mu na to všichni nalítli!


11.11.2013  Právo

Přidat komentář

Během besedy na letošním veletrhu se k tomuto tématu opět vrátila. Ačkoli jí paní Helena Čudová, programová ředitelka nakladatelství Knižní klub a její dlouholetá přítelkyně, opakovaně pobízela k sepsání memoárů, ani trochu se k tomu neměla. „Pak mi řekla, ať si teda alespoň dělám poznámky, než dostanu sklerózu,“ směje se oblíbená režisérka. Poslechla a tomuto sepisování věcí minulých přišla velmi rychle na chuť.

Ve svých filmech a románech vlastně nikdy nepíše nic vysloveně ošklivého. Říká, že toho nemá zapotřebí, rozebírat nepříjemnosti ještě i ve svých smyšlených situacích. Na stránkách životopisu se tomu ovšem vyhnout nedalo. Nakonec však i o těchto věcech píše velmi otevřeně. Koneckonců, jak říká, delší je seznam těch, s nimiž ji svět bavil, než těch, se kterými to až tak skvělé nebylo.

A nebyla by to ona, aby nepředvedla své obdivuhodné vypravěčské umění v praxi – ti, co se na ni v sobotu přišli podívat, si mohli poslechnout hned několik smutných i veselejších historek. Třeba o tom, jak měla ve čtrnácti po ošklivé autonehodě úplně „rozmlácený“ obličej. „Pro holku v takovém věku hotová katastrofa!“ Řekla si tehdy, že tedy musí být zajímavá jiným způsobem, a začala se ještě intenzivněji věnovat školním povinnostem. Na vysokou školu ji pak přesto vzít nechtěli, měla špatný kádrový profil, takže vlastně přišla další rána, budoucí hvězda filmu a literatury skončila v továrně, kde myla hliníkové hrnce.

Ale muselo to všechno k něčemu být. Přece jen, krátce poté ji objevil její budoucí manžel a přivedl ji do televize. Talent nezůstal ve stínu dlouho.

Před prvním vysíláním filmu S tebou mě baví svět si ještě moc nevěřila. V nahrávací místnosti, kde se dolaďuje zvuk, totiž přeslechla, jak jeden technik po shlédnutí říká druhému: „Viděl jsi někdy takovou blbost?“

Věřili byste tomu? Začínající autorce to na sebevědomí nepřidalo, ale ani pochybnosti ji netrápily dlouho. Bylo pár dní před vánocemi, ona odjela i s rodinou na chalupu a už pár hodin po vysílání měli všichni jasno – začalo to telefonáty, pak dopisy od diváků i osobní gratulace. A pak ten šumavský myslivec, který se poprvé odvážil do Prahy, pouze proto, aby jí mohl pohlédnout do očí a poděkovat...

O tom, že Jak vytrhnout velrybě stoličku psala původně jako drama, se již také ví. Příběh mámy, která se sama snaží vychovávat jediného syna, jí byl z osobních důvodů blízký a popravdě na tom neviděla nic vtipného. Svůj díl práce v tomto směru nepochybně odvedl i Tomáš Holý. Nakonec si film našel svůj tón a dnes má něco z obojího, z dramatu i z komedie.

A taková je i ona sama. „Maminka byla pesimistka, hodně citlivá, každou tragédii probrečela. Táta naopak optimista, vždycky prý: to přežijeme, to vydržíme, to přejde. Zdědila jsem něco do každého. Určitě mám sklony k pochybnostem, ale snažím se s tím bojovat.“

Jako obvykle, je těžké shrnout to nejlepší z takového hodinového setkání do jediného článku. Naštěstí je tady ta životopisná kniha, která zachytila všechno podstatné. Ba i víc. Ačkoli se paní Poledňáková podle svých slov o nic takového nesnažila, spousta čtenářů jí píše, že to vlastně není jenom o její rodině, ale o celé tehdejší době. Na každém řádku nám připomíná něco, na co mnozí z nás už pomalu zapomínají, všední drobnosti jako vánoční fronty na kapra nebo to, že pomeranč byl kdysi malý zázrak...

Zbývá popřát paní autorce mnoho inspirace a sil do další tvorby. A čtenářům – krásné chvíle strávené jak u knih, tak u filmů Marie Poledňákové :-)

Přidat komentář