Muži, kteří nenávidí ženy - filmová obálka (Milénium 1)

Ne každý populární bestseller je pro mne to pravé, ale tentokrát se bezesporu jednalo o jednoznačně zdařilou volbu. Opravdu výborně napsaný literární skvost se sice, co se děje týče,  „rozjíždí“ trošičku pomaleji, o to rychlejší spád však nabere vzápětí, když náhle přidá na obrátkách.

A to zajišťuje, že jej bude čtenář hltat jedním dechem, přestože se nejedná o žádnou tenkou brožurku, ale poctivou „bichli“ o celých pěti stech a šestatřiceti stranách. Mně samotné se jej podařilo přečíst za necelé čtyři dny. Navíc jsou jednotlivé postavy – a hlavní hrdinka obzvlášť – vykreslovány pečlivě a důkladně, zachycovány ve vývoji a „nešustí papírem“.

Samotné téma knihy je velice přitažlivé, na druhou stranu mám pocit, že se v případě jeho výběru nejednalo o chladný kalkul, který by měl pouze samoúčelně dílu zajistit maximální přitažlivost pro čtenáře a tedy i komerční úspěch, ale spíše o jakousi autorovu „vnitřní posedlost“. Navíc v něm dostaly velké – na kriminální žánr až neobvyklé – množství prostoru ženské hrdinky.

Přes značnou míru zobrazovaného násilí, kriminality a temnoty navíc román nepostrádá jistou míru hravosti. Stieg Larsson se tímto dílem stal (po boku proslulé švédské autorky knih pro děti Astrid Lindgrenové a snad ještě finského humoristy Arta Paasilliny) jedním z mála severoevropských autorů, kteří pronikli do širšího povědomí čtenářů i v našich zeměpisných šířkách, a nutno říci, že právem.

Škoda snad jen, že ho jeho věhlas zastihl až po smrti, a že se mu nepodařilo realizovat svůj plán desetidílného románového cyklu, takže Milénium zůstalo trilogií.

autorka recenze: Iva Raclavská