Hazard

Jezdíte na koni?

Kdysi, v klukovském věku, každý den. Ale dnes už to nejde.

Chtěl jste někdy následovat otce v jeho kariéře dostihového závodníka?

Popravdě řečeno ne. Můj otec byl toho názoru, že závodníkem se člověk stane jen když na koně usedne už brzo ráno, a to i když prší nebo sněží. A já si naopak rád poměrně dlouho poležím v posteli, takže to opravdu nebylo mým snem. Rád se dívám na koně i na to, jak na nich někdo jezdí. Ale osobně soudím, že oba konce koňského těla jsou poměrně nebezpečné a uprostřed je to poměrně nepohodlné.

Ústředním tématem knih vašeho otce byly dostihy. Zůstanete tomuto tématu věrný?

Ano. Takový je můj záměr. Mám dostihy velice rád. A když si to budou moji vydavatelé i nadále přát, budu psát i na téma dostihů.

Čím to je, že dostihy jsou tak lákavou kulisou detektivek?

Tam, kde se pohybují lidé s mnoha penězi, a tam, kde se uzavírají sázky, se vždy objeví další lidé, kteří se k těmto penězům budou chtít dostat. Ať už čestně, nebo nečestně. Navíc, v Anglii jsou dostihy velice populární. Žádný jiný sport nepřitahuje a nespojuje tak širokou škálu lidí z různých společenských vrstev. Včetně třeba královské rodiny. Je to tedy prostředí velmi barvité, v němž se dá najít mnoho témat a také mnoho linií, do nichž lze zasadit detektivní příběh. A po krátké chvíli Felix Francis dodá s úsměvem: Kromě toho, dostihy jsou nejlepší sport na světě.

O detektivky z dostihového prostředí se pokoušelo mnoho autorů, ale knihy vašeho otce (a nyní i kniha vaše) mají v sobě něco, co čtenáře (včetně toho českého) obzvláště láká. Máte nějaký rodinný recept na literární úspěch?

Rád bych měl takový recept. Ale řekl bych, že výhoda v našem případě spočívá v tom, že dostihové prostředí tu tvoří jen jakési pozadí obrazu, na které domalujete detektivní příběh. Čtenář tedy nemusí být znalcem dostihového sportu, aby si knihu užil. Otec i já jsme se snažili, aby se čtenář poučil v knize i o jiných tématech mimo dostihový sport. V Hazardu jsou například významným tématem finanční investice a finanční poradenství. V jiné knize najdete výrazné fotografické téma, v další hraje důležitou roli víno. Nepíšeme tedy tradiční detektivky z dostihového prostředí, naše knihy jsou především o lidech.

Styl vašeho otce byl velmi výrazný. Čtenář by ho poznal i bez autorova jména na přebalu. Budete se snažit si jeho styl zachovat?

Trochu si ten styl upravuji podle sebe. Ale je třeba říct, že i otcův styl se během těch téměř čtyřiceti let psaní měnil. Určitě ponechám vyprávění v první osobě. I postavy budou podobné. Ale neřekl bych, že kopíruji styl svého otce. Je to totiž i můj styl. V něm jsem byl vychován, tak mne to naučili. Vyrůstal jsem v takové – dalo by se říci – továrně na příběhy. A to na mě zanechalo stopy. Rozhodně v tom chci pokračovat. A určitě mám v hlavě náměty na takových deset dalších knih.

Kvůli literatuře jste opustil svět výuky. Budete mít ambici vtělit tento svět nějak do svých příběhů?

Školství jsem opustil už před více než dvaceti lety. Od roku 1990 jsem spravoval finance a aktivity svého otce. Ale v jedné z našich společných knih hrají důležitou roli informace z meteorologie, kterou jsem kdysi studoval a pak ji takto využil. Takže ano. Fyzika určitě ovlivňuje můj pohled na svět, ale promítne se do příběhů zcela přirozeně, nebudu ji tam násilně implantovat. Stejně tak do nich víc proniknou technologické vymoženosti – mobily, počítače – které například v době, kdy otec psal svoji první knihu, vůbec neexistovaly.

Hovořil jste o rodinné továrně na příběhy. Jak fungovala?

Po mnoho let otec pracoval s matkou. Probírali spolu příběhy a postavy, ona mu dělala rešerše a také upravovala rukopis. Když maminka zemřela, s otcem jsem začal spolupracovat já. V posledních letech byla už dělba práce taková, že jsem vždy vytvořil základ kapitoly, poslal ho otci a on, když se mu to nelíbilo, řekl „ne…“

A kdo vám říká dneska: ne?

Já … vmísí se – se smíchem – do rozhovoru spisovatelova žena Debbie a Felix Francis pokračuje: Po otcově odchodu byla situace pro mne trochu strašidelná. Naštěstí moje žena Debbie po mně všechno čte, diskutujeme o tom, a když se jí něco nezdá, řekne mi to. Ne vždy se shodneme, ale její názor je pro mně impulsem k zamyšlení, zda jsem opravdu vše napsal tak, aby byl čtenář spokojený. Kromě toho mi hodně pomáhá, že žena čte můj text nahlas…

Říkal jste, že ráno nerad vstáváte. Mnoho autorů naopak rádo píše hned po ránu. Máte nějaký svůj denní spisovatelský režim?

Nevstávám brzo, ale svůj denní režim mám. K pracovnímu stolu usednu v devět, spíše ale v půl desáté. Píši celé dopoledne a třeba i kus odpoledne, někdy ale vydržím až do podvečera. Každý den se snažím napsat minimálně tisíc slov. Na knize pracuji čtyři až pět měsíců. Pochopitelně, že některý den to jde lépe, jiný hůře, ale mám v sobě naštěstí disciplínu, která mne nutí od práce neutíkat.

Říká se, že píšete v županu. Je to pravda? Není to jen novinářský výmysl?

Je to pravda, je to tak. Ráno, když se vzbudím, promýšlím si co budu ten den psát. Většinou mne napadne něco, co si musím okamžitě zaznamenat. Takže na sebe rychle natáhnu jen župan a píšu, třeba až do večera bez přestání. Výhodou je, že když nejsem společensky oblečen, nemusím jít otevírat dveře, když u nich náhodou někdo zazvoní…

Dlouholetou překladatelkou knih vašeho otce do češtiny byla Jaroslava Moserová. Znal jste se s ní?

Ano, znal jsem ji dobře. Měl jsem ji velmi rád. Škoda, že už není mezi námi. Otec s matkou za ní dokonce jeli na návštěvu do Austrálie, když tam působila jako velvyslankyně vaší republiky. Byla to úžasná žena. Do značné míry právě její zásluhou se knihy Dicka Francise staly u českých čtenářů tak úspěšné. Přeložila jich třicet devět. Díky ní jsme v Praze zažili také různá zajímavá setkání, setkali jsme se s prezidentem Havlem, byli jsme na návštěvě v Senátu.



Anglický spisovatel Felix Francis (1953)

• je mladším synem známého detektivkáře a bývalého žokeje Dicka Francise
• vystudoval fyziku na Londýnské univerzitě, a pak ji 17 let vyučoval
• působil jako ředitel přírodovědeckého ústavu v Oxfordshiru a pracoval též jako manažer mezinárodní teambuildingové firmy
• od roku 2006 spolupracoval se svým otcem na psaní detektivních románů z dostihového prostředí
• po otcově smrti se rozhodl pokračovat samostatně v rodinné tradici - roku 2011 vydal první román Hazard (česky 2012, Knižní klub)

2.8.2012 Literární noviny, str. 3 Interview, autor Ivan Matějka

 

Přidat komentář

Knihy Dicka Francise se v Česku těší velké oblibě i přesto, že na rozdíl od Anglie nejsme dostihovou zemí. Čím to je?

Máte přece Velkou pardubickou, to je jeden z nejlepších dostihových závodů na světě! A knihy mého otce i ty moje nejsou jen o dostizích, i když v nich prostředí dostihů samozřejmě tvoří pozadí. Jsou to knihy o lidech, mají dobré a silné příběhy, to přitahuje čtenáře. Ty knihy si může přečíst opravdu každý a nemusí při tom vědět o dostizích vůbec nic. Kromě toho sehrála ve vytváření popularity knih mého otce mezi českými čtenáři výraznou roli i Jaroslava Moserová a její entuziasmus, se kterým k překladům přistupovala. A teď v tom pokračuje i Edda Němcová.

Pocházíte z dostihové rodiny, několik generací vašich předků se dostihům aktivně věnovalo. Vám to zdravotní problémy znemožnily...

I tak dostihy samozřejmě velmi rád sleduji, miluji to vzrušení a atmosféru závodů a mám rád koně, které považuji za velmi elegantní zvířata. Ale stačí mi to všechno pozorovat z určité vzdálenosti. Jako dítě jsem jezdil, ale pak přišly problémy s kyčlemi a od čtrnácti let jsem toho musel nechat. Od té doby o tom alespoň žertuji a říkám, že kůň je zvíře, jehož oba konce jsou nebezpečné a uprostřed je to nepohodlné.

Takže jste se místo žokejem jako váš otec stal učitelem.

Učil jsem fyziku, sedmnáct let. Rozhodně se mi však teď, co píšu knihy, nestýská po zkoušení a známkování. Ale chybí mi někdy ta interakce se studenty. A také ty krásné dlouhé prázdniny.

Být synem Dicka Francise a publikovat knihy pod jménem Francis má své výhody. Má to i nějaké nevýhody?

Výhody nad nevýhodami velmi převažují, vlastně si nedovedu vybavit nějakou nevýhodu, kterou by nošení slavného jména přinášelo. Náš styl psaní je sice do jisté míry podobný, ale přesto je to můj styl, lehčí, humornější. Stejně jako otec píšu v první osobě, to jsem si však vybral záměrně, protože mi to umožňuje promítat do psaní osobní postřehy vypravěče.

Jsem opravdu velmi pyšný na dílo svého otce a jsem rád, že na něm mohu stavět. Nesnažím se s ním soutěžit. Nosit toto jméno tedy může být nevýhodné ve chvíli, kdy si někdo myslí, že se snažím být Dickem Francisem. Ale tak to není, já jsem sám sebou a ty knihy jsou moje.

U vás doma se zápletky knih vždy rozebíraly. Mluvíte i vy se ženou u snídaně třeba o tom, co způsobí kulka v těle hrdiny, tak jako o tom hovořil otec s vaší matkou?

Musím přiznat, že ta historie se opakuje. Se svojí ženou Debbie diskutuji o zápletce často. Ale ne vždy. Někdy naopak vše držím v tajnosti do poslední chvíle a zajímá mě, jak bude reagovat na to, co jsem napsal. U takových diskusí jsme obvykle tři - já, moje žena a lahev červeného vína. A dohromady přicházíme s novými nápady. I když někdy musíme přizvat ještě další lahev.

Váš otec byl svého času žokejem královny matky a později říkal, že se ve svých knihách vyhýbá vulgarismům a krvavým scénám právě s ohledem na ni, protože jeho knihy četla. Ovlivňují i vás při psaní ohledy na britskou královskou rodinu?

Královna matka už bohužel není naživu, ale já vím, že mé knihy čte Alžběta II. Samozřejmě nechci nazlobit ani ji, takže v té tradici pokračuji a dávám si pozor.


Syn žokeje, novináře a bestselleristy Dicka Francise psal knihy od roku 2007 spolu se svým otcem, po jeho smrti v roce 2010 pokračuje v psaní detektivek sám. Jeho první samostatnou knihou je Hazard, který vyšel česky loni.

Druhý román Rodokmen má brzy vyjít v Británii, jeho český překlad se chystá na konec roku.


2.6.2012  Magazín

Přidat komentář