Sněženky

Anotace

Odkazy

Příběh „bílého koně“ z Moskvy

28.3.2011

Sněženka je jak jarní květina, tak i v moskevském slangu mrtvola ukrytá pod sněhem, která se objeví s jarním táním. Druhý význam přiměl britského novináře Andrewa Millera (1974) k pojmenování románové prvotiny o životě v ruské metropoli při „budování“ kapitalismu.

Sněženky

Hrdinou je londýnský mladý právník Nicholas, jehož firma poslala na rodící se nový trh, aby zajistil podmínky stavby ropovodu.

Ten se v metru při běžné potyčce se zlodějem kabelek seznámí se sestrami Mášou a Káťou. Do první se zamiluje.

Mladé ženy využijí cizincovy právní služby i jeho finance při fiktivní výměně bytu údajné tety, která vzpomíná na manželovo postavení ve vědeckém výzkumu v bývalé mocnosti.

Právě popis několika postav moskevské společnosti, na první pohled nesympatického podnikatele Kozáka s vazbami na Kreml, Nicholasova souseda Olega, hledajícího přítele, jemuž zřejmě hrozí, že se stal „sněženkou“, i „tety“ Taťjany, patří ke kladům svižně vyprávěného příběhu.

Miller byl v letech 2004–2007 moskevským dopisovatelem listu The Economist, takže poznal dobře prostředí, tolik připomínající českou realitu počátku devadesátých let.

S nastrčenými „bílými koňmi“, nic netušícími, jaké zlodějny nebo přesuny majetku svým jménem vědomě či nevědomě zaštiťují.

Pro čtenáře románů, jako jsou například Děti Arbatu Anatolije Rybakova, který popsal realitu Moskvy 30. let v době stalinských čistek očima dětí obětí, připadne Millerův román jako rozšířená povídka.

Pro publikum neznalé ruské literatury znamená objev o době nedávno minulé, o čemž svědčí jeho překlady ve dvaadvaceti zemích.


25.3.2011  Právo

Přidat komentář

Číst dál...Méně

Ukázka z textu

„Nepředstavíte mě?“
„Promiňte,“ omlouval jsem se. „To jsou moje kamarádky Máša a Káťa.“
„Enchanté,“ řekl Kozák. „Která z vás je Nicholasova žena?“
Prokouknul mou malou lež, když jsem mu řekl, že jsem ženatý, ale zdálo se, že mu to nevadí. Začervenal jsem se. Káťa se zachichotala. Máša si s ním podala ruku. Bylo to jedinkrát, kdy se potkali, aspoň pokud vím, a svým způsobem jsem rád, že se potkali. Nějak to pro mě zjednodušuje věci, ta vzpomínka na Mášu a Kozáka spolu.
„Máte problém?“ zeptal se mě.
„Ne,“ odpověděl jsem.
„Ano,“ opravila mě Máša. Byla vždycky klidná, rozhodná, sebejistá. Vždycky. To se mi na ní taky líbilo.
„Možná,“ řekl jsem.
„Momentík,“ Kozák na to.
Odešel k blondýnce se sluchátky. Byl k nám zády, takže jsem neviděl jeho výraz. Zato jsem ale zpozoroval, jak jeho lopatka škubla naším směrem a ta žena se na nás podívala. Pořád mluvil a její čelist poklesla, sklonila hlavu a pak promluvila do mikrofonku a kývla směrem ke mně.
Kozák nám popřál: „Dobře se bavte!“