Město zrcadel

Není upír jako upír. Když se v posledních zhruba deseti letech řekne příběh o upírech, znamená to ve většině případů melancholicky neodolatelné upíry teenagery s uhrančivýma očima, kteří vůbec nechtějí pít krev, ale milovat hlavní hrdinku až do skonání světa. Cronin vzal tuhle legendární nestvůru, která po tisíciletí děsila naše předky, oprášil z ní romantický balast Stmívání a spol. a vrátil ji na piedestal hrůzy, kam patří. I kdyby jeho trilogie nebyla ničím jiným než poctou starým dobrým vampýrským hororům v čele s Drakulou, pak odvedl brilantní práci.

Dávat jeho dickensovsky košaté trilogii Přechod nálepku „horor“ je ovšem zavádějící, a ani „dystopie“ nevystihuje všechno, čím tahle románová epopej ve skutečnosti je. Cronin nás v prvním díle zavádí na svět na pokraji zkázy, který se až mrazivě podobá tomu našemu. A nejen mrazivě, i vizionářsky, protože civilizaci hystericky hledající obranu proti terorismu a vnějším útokům popsal v prvním díle zhruba pět let před nejhoršími aktivitami Islámského státu. Původně pozitivní vědecké snahy najít gen dlouhověkosti se chytne armáda, a když prvních dvanáct pokusných osob s naočkovaným upírským virem unikne z jejích laboratoří, celý americký kontinent čeká neodvratná zkáza.

Naštěstí je tady šestiletá Amy, další pokusný králík s naočkovaným virem, který ale z dítěte neudělá „viráka“, téměř nesmrtelnou vraždící zrůdu s nadlidskou silou a hladem po krvi. Amy, jež se zrodila na objednávku Croninovy stejně staré dcery: „Tati, napiš něco o holčičce, která zachránila svět.“ Opuštěná dívenka, která za sto let po katastrofě zestárne sotva o deset let, prochází liduprázdným zničeným kontinentem, a nakonec nachází opevněný ostrůvek hrstky těch, kteří přežili v horách Severní Kalifornie. V Kolonii, kde za vysokými hradbami a v noci pod ochranou silných světel ještě žijí lidé, nachází Amy své příští spolubojovníky. Skupinku odhodlaných mladých lidí, kteří nehodlají čekat na to, až poruchová světla jednoho dne zhasnou a za zdi Kolonie se dostanou číhající upíři. S nimi vyráží v Přechodu napříč Amerikou, na bývalou vojenskou základnu v Coloradu, kde chtějí najít odpověď na otázku, co se tehdy před sto lety stalo a jak s desetitisíci upírů zaplňujícími kontinent bojovat.

Amy a její společníci připomínají biblické putování Krista a učedníků, jen zbavené jeho étosu. Peter, Alicia, Michael, Sara, Hollis a další se hádají, navazují milostné vztahy, zrazují se, odpouštějí si, ale dál jdou za svým cílem: vrátit svět lidem. Druhý díl Dvanáctka je zavádí do větší lidské komunity, samostatné Texaské republiky, kde se díky lepší strategii obrany a nevyčerpatelným zásobám ropy daří přežívat několikatisícové populaci. Opevněné město má svou vládu, policii i armádu, Expediční sbory, které vyrážejí za hradby zabíjet viráky. S jejich pomocí se Amyina skupinka věrných pouští do epické bitvy s dvanácti původními nositeli viru: když se podaří zabít je, zemřou i všichni jimi nakažení.

Je tu ale ještě jeden nepřítel, ten nejhorší. Bývalý mikrobiolog a univerzitní profesor Tim Fanning, „Nula“, vědec nakažený při expedici do amazonského pralesa, z jehož krve v laboratořích virus získali.

Fanning sedí desítky let na nádraží v rozpadajícím se Městě zrcadel, New Yorku, a čeká, až za ním přijde Amy. Zahořklý muž, jehož nenávist ke světu byla prstem na spoušti celé tragédie, hodlá Amy přimět k tomu, aby tak jako on musela obětovat svou lásku. Jenže Amyin příběh je navzdory vší tragédii podobenstvím o tom, že láska je vždycky silnější než smrt.

Největším plusem Croninova psaní není ani důmyslně vystavěný příběh, ani kultivovaný styl nebo bohatství jazykových prostředků, i když to všechno jsou atributy kvalitního románu bez ohledu na žánrové zařazení. Cronin ale umí ještě něco navíc, co dělá z jeho příběhu knihu, již navzdory úctyhodnému rozsahu téměř nejde odložit. Umí vytvořit postavy z masa a kostí, ne chodící dvourozměrné ilustrace idejí, ale plnokrevné bytosti, kterým věříme jejich strachy, pochyby, deprese, ale i bláznivou odvahu a hlubokou lásku.

Ovšem, last but not least, umí také nahánět hrůzu. Jeho viráci jsou děsivá monstra z nočních můr, zhmotnění odvěkých, geneticky zakódovaných hrůz lidstva. Noří se nečekaně ze stínů, zabíjejí ve zlomku vteřiny a v dalším jsou pryč, a když si několikrát přečtete opakující se motiv Vždycky přicházejí shora, už nikdy vám stíny v korunách stromů při večerní procházce nebudou připadat tak úplně nevinné…

Napsala Jana Jašová, překladatelka

Přechod

Dvanáctka

Město zrcadel