Místa zrychleného tepu - Tipy na cesty za skrytou krásou

Ukázka z textu

(z kapitoly Pičín – pěkné místo s krvavou historií /napsal Otomar Dvořák/)

A právě pičínský kostel Narození Panny Marie je prvním z unikátních prvků dnešní obce. Tyčí se na výrazném homolovitém pahorku nad prastarou křižovatkou cest a je obtočen „magickým kruhem“ hřbitovní zdi. Nedá mi to, abych ho neobešel kolem dokola. Do paměti se mi vtiskují zaoblené svahy s měkkou zelení travních drnů, staré stromy s vystupujícími kořeny, sklípek vykopaný v severovýchodním boku návrší, maltézský osmicípý kříž na špici věžní báně… Teprve po roce 2000 bylo při důkladné rekonstrukci kostela odkryto jeho největší tajemství: pod pláštěm barokní přestavby se skrývá původní svatyně ve stylu takzvané cisterciácko-burgundské gotiky, což je na našem území jev dosti unikátní. Jde o jednu z nejstarších gotických staveb v Čechách. Jeho předchůdce, patrně mnohem menší a skromnější románský kostel, přestavěli do tohoto asketického slohu, uctívajícího čisté linie lomených kleneb bez jakýchkoliv kamenických ozdob, právě johanité. Při restaurátorských pracích se podařilo obnovit několik hrotitých gotických oken, hlavic sloupů a dalších fragmentů stavby v typickém burgundském stylu.
Unikátní pohled se nám naskytne i poté, co vstoupíme dovnitř kostela. Jeho presbytář, zaklenutý křížovou klenbou, je od lodi oddělen hrotitým vítězným obloukem, po němž se vine řada jakýchsi medailonů: v šesti kruzích tu spatříme poprsí proroků, jejichž portréty se sbíhají k vrcholu klenby, kde je spojují znaky Bavorů ze Strakonic a Řádu rytířů sv. Jana v Jeruzalémě. Vlevo před Vítězným obloukem se na nás líbezně usmívá proslulá Pičínská Madona, údajně zázračná gotická soška. Má bílou tvář, na rozdíl od mnohem slavnější černé Madony Svatohorské z nedaleké Příbrami, a stojí na srpku Měsíce. Je zvláštní, že tento srpek má obličej, který vypadá jako posmrtná maska nějakého starého muže. Znepokojivé tajemství…
Na jižní stěně presbytáře jsou další zbytky nástěnných maleb se 14. století, v nichž jako by dominovalo sadistické násilí: kromě bičování Krista je to fragment „hrůz pekelných“, mučení hříšníků, drcených v tesácích netvora s netopýřími křídly, brodících se ohnivou řekou a stahovaných zaživa z kůže…
Vrací se nám myšlenka na „Krvavou Kateřinu“. Ať už si myslíme o její zbožnosti cokoliv, mše ve zdejším kostele musela jako vrchnost nepochybně navštěvovat. Co jí asi táhlo hlavou při pohledu na zdejší nezvyklé fresky?
Její sídlo, bývalý panský hrad, stával přímo naproti západnímu vstupu do chrámu. Dnes tu vidíme za železnými vraty jen rozsáhlý dvůr statku, lemovaný hospodářskými budovami. Ale pochmurně zamračená sýpka v pozadí dvora dýchá starobylostí, z těch začernalých kamenných zdí jako by se drolila patina věků. Nad klenutým průjezdem spatříme vytesány omšelé, zubem času notně ohlodané šlechtické erby, památku na pozdější majitele Dubské z Vitiněvsi, za nichž byla tvrz naposledy opravována a obývána. Projdeme pod lunetovou klenbou temného tunelu na zadní dvorek; torsa dalších bočních budov a kamenné ohradní zdi svědčí o tom, že jsme na bývalém vnitřním nádvoří pevnosti. Průjezd už dnes ztratil smysl; dvoupatrovou budovu, sloužící od 18. století jako sýpka, lze obejít zvnějšku kolem dokola. Musíme hodně napnout fantazii, abychom si představili, že dnešní sýpka bývala původním průčelním křídlem hradu. Vše ostatní bylo do základů zbouráno. Vysokou hranolovou věž, hradby, příkop a bránu s padacím dřevěným mostem si dnes už můžeme jenom představovat. Nedaleký rybník, dokonale ukrytý v pobřežních houštinách, nám napoví, že šlo vlastně o vodní pevnost; vodní plocha zatáčí do půlkruhu kolem návrší s hrádkem a zřejmě kdysi pokračovala i na severní straně v uměle prokopaném příkopu. Pouze v přízemí sýpky lze ještě objevit pár stavebních fragmentů, zbytky kleneb a hrotitých portálků odpovídajících rané gotice, tedy dobám Bavorů ze Strakonic, za nichž Pičín zažíval období největší prosperity.
Zato v době, kdy se sem přivdala Kateřina, šlechtická dcerka z podbrdského Komárova, šlo spíše o „zapadlé hnízdo“ – příjemný (piečiný!) útulek jejího manžela Jana Bechyněho z Lažan, jenž zastával významné funkce karlštejnského purkrabího a zemského hejtmana, a tak se většinu času pohyboval mimo svůj rodový majetek, na královských dvorech a různých diplomatických misích. Zdržoval se doma jen málo... a na paní Kateřinu doléhala samota, deprese a nespokojenost s životem, jaký musí vést.
Pocházela z rodu významných železářských podnikatelů Pešíků z Komárova. Už za dob Karla IV. patřil brdský Komárov k předním hutním podnikům v zemích Koruny české; také její otec Jan Pešík byl mužem úspěšným a velmi ambiciózním; získal postavení krajského hejtmana, říkalo se o něm, že je to podnikatel bezcharakterní, jenž bere úplatky oběma rukama, a tak i jedinou dceru šikovně a promyšleně provdal za jednoho z nejmocnějších mužů v zemi. Kateřina byla ovšem nespokojená se svým ženským údělem; prý se na ní podepsalo, že vyrůstala se čtyřmi divokými bratry a sdílela s nimi jejich chlapské záliby. Milovala střelbu a lovecké štvanice v brdských lesích.
Po jejím rodném hradu Komárově nezůstala do dnešních dnů žádná výrazná stopa; jeho dědicem je budova pošty a železářského muzea na komárovském náměstí. Zvenčí můžete pouze u vstupu do pošty objevit zazděný gotický portál. Málokoho by napadlo, že Komárov byl velkolepý hrad ve stylu „castella“, to znamená čtverhranného bloku budov se čtyřmi nárožními věžemi. Poslední z těchto věží se zřítila v polovině 19. století za velmi dramatických okolností: s velkým hřmotem a v oblacích prachu dopadla na náměstí těsně poté, co kolem ní ovčák přehnal stádo ovcí. Zřejmě právě otřesy, způsobené pohybem stáda, byly onou příslovečnou „poslední kapkou“, která uvolnila zpuchřelé zdivo.
Vraťme se však do Pičína, kde mladá Kateřina tráví své osamělé dny. Patrně to byla osoba neurotická, psychicky labilní a s vrozenými sadistickými sklony. Vybíjela si zlost a nespokojenost na služebných a poddaných; traduje se, že je bila a krutě, velmi zvrhle mučila. Jednu z dívek například nechala pověsit nahou na bidlo, přivázat ji za nohy hlavou dolů, a ostatním služkám přikázala, aby svou družku švihaly pruty a železnými pohrabáči od krbů. Ona se na utrpení ubožačky s potěšením dívala, a čím víc děvče naříkalo, tím radostněji se smála. Jiné služebné pálila rozžhavenou žehličkou, bodala jehlami nebo jim stahovala z těla pruhy kůže. Několik dívek svým počínáním utrápila k smrti. Jejich těla pak nechávala zahrabat na tajných místech a příbuzným, kteří se po děvčatech poptávali, tvrdila, že ji dívky okradly a utekly ze služby, sama neví kam...
Své násilnosti provozovala i na hradě Karlštejně, kde pobývala ve „služebním bytě“, neboť, jak jsme si řekli, její manžel zde byl purkrabím a „strážcem zemských klenotů“. Při těchto občasných pobytech se dostala do soudní pře s děkanem karlštejnské kapituly a pozdějším proslulým kronikářem Václavem Hájkem z Libočan. Ten se prý pokusil odhalit temné spády kruté šlechtičny, ačkoliv jeho původní úmysly nebyly zřejmě tak nezištné a vedené pouze ctí a morálkou: pokoušel se totiž přes manželčiny poklesky zdiskreditovat zemského hejtmana Jana Bechyněho, pomstít se mu za to, že mu ošklivě „šlapal na paty“. Hájek totiž neměl čisté svědomí, byl zapleten do dluhů, podvodů a různých černých obchodů. Na svůj útok proti Kateřině ovšem doplatil, byl degradován z funkce karlštejnského kaplana a poslán do domácího vězení v pražském klášteře sv. Tomáše. Manžel paní Kateřiny měl příliš vysoké postavení a dlouhé prsty. Svědci předvolaní k soudu byli zastrašováni či upláceni, a jako papoušci všichni opakovali, že paní Kateřina je velmi hodná a laskavá, zatímco vše, co se o ní říká, jsou hanebné pomluvy.
Nejvyššímu sudímu, jímž byl starý a velmi rozumný šlechtic Vilém z Pernštejna, byly tyto stereotypní výpovědi podezřelé, několikrát odročil konečné rozhodnutí o nevině paní Kateřiny… a udělal dobře, neboť najednou došlo v soudním procesu k dramatickému zvratu: jako svědek předstoupil bohatý pražský měšťan jménem Prorok (přímo symbolické jméno) a obvinil paní Kateřinu, že zabila jeho těhotnou sestru. Nebál se jí, neboť na ní nebyl nikterak existenčně závislý. Svědectví důvěryhodného muže, dokonce pražského radního, mělo samozřejmě úplně jinou váhu. Pod jeho vlivem i ostatní svědci našli ztracenou odvahu, začali měnit výpovědi a přiznávali, že byli zastrašováni. Jan Bechyně z Lažan, pokud nechtěl být zničen, udělal jedinou možnou věc: dal od manželky ruce pryč. Prohlásil, že neměl sebemenší tušení, co se děje u něj doma, zatímco se věnoval politickým úkolům, a že je tím sám zděšen.
Proces byl uzavřen šalamounsky; aby se vyhnuli skandálu, nekonala se veřejná poprava, provinilá paní Kateřina byla zavřena do věže Mihulky na Pražském hradě a odsouzena k smrti hladem. Zemřela ve svém vězení zhruba po čtrnácti dnech. Předtím prý úplně zešílela.
Ovšem tím její hrůzné činy nekončí, ona údajně řádila i posmrtně. Když si vyslechla rozsudek a odváděli ji ze soudní síně, tu ukázala prstem na svého soudce a vykřikla: „Za tohle tě vezmu s sebou do pekla!“
A nejvyšší sudí Vilém z Pernštejna skutečně zemřel necelé dva dny po Kateřinině smrti! Skeptici tvrdí, že to byla náhoda, Pernštejn byl přece starý pán a již dlouho trpěl vleklou chorobou. Přesto mi jistě dáte za pravdu, že taková náhoda působí značně znepokojivě, ba přímo děsivě! Navíc Pernštejnova manželka po pohřbu přikázala už nikdy neotvírat jeho hrobku. Proč asi?

(z kapitoly Na Kocourkách se líbí nejen čtyřnožcům /napsal Josef Pepson Snětivý/)

Jsou místa skrytá, neznámá i nenápadná, která mě osloví víc než monumentální stavby či pompézní komplexy. Místa, kde se dostaví příjemné rozrušení a tep zrychlí ještě víc než jinde. Bývá tomu tak v případě, že daná lokalita v sobě spojuje starou českou krásu a středomořský ráz.
V Praze je takových zákoutí více, ale neznám žádné jiné, které by tak dokonale spojovalo středoevropskou a mediteránní malebnost, jako je tahle ulička ve Střešovičkách.
Ano. Pokud jste téhož dne dříve byli i