Zlomený král

Anotace

Ukázka z textu

str. 79

Když se odvážil odtáhnout truhlu a vyjít ze světničky, zpola očekával, že po něm skočí najatí vrazi. Značně se mu ulevilo, když zjistil, že za jeho dveřmi nepostává ani pometlo. Přesto si ponechal skalpel v rukávu – a málem ho na schodech omylem vrazil do jakéhosi podomka či podkoního.
„Co tak čumíš?“ obořil se Siegfried na vyděšeného mládence. „To ty ses ke mně v noci dobýval do pokoje?! Mluv!“
Poněvadž chudák upustil na zem štoudev a vzal nohy na ramena, vytušil, že zjevně sáhl vedle. Noční narušitel přece musel projevit daleko větší odvahu. Nebo jich bylo víc? A kolik se jich tedy proti němu spiklo? Co tím sledují? Chtějí se ho zbavit, protože sem přijel léčit krále?
Zadumaně se otočil a zamířil po schodišti do přízemí věže, takřka v poklusu a s palčivým pocitem, že dole najde panovníka zardoušeného nebo otráveného.
„Vstávejte, ksakru! Nejste tu na vakacích!“ zařval na dva pochrupující členy Karlova doprovodu.
Poznával jenom jednoho: mladšího Koldice. Jeho rozumnější bratr nikde. Podle šedivějícího kroužku vlasů na hlavě okolo tonzury musel být ten druhý strážce příslušníkem nějakého vojenského řádu, i když jeho ústroj nenesla příslušné znamení.
„Za celou noc nikdo nevstoupil do královy komnaty?“ ověřoval si přísně, jelikož se mu dosud nenamáhali odpovědět.
Thimo Koldic si protíral ospalky. Na rozdíl od kolegy nevypadal ani trochu provinile. „Proč tady tak hulákáš, mistře? Ovšemže tam nikdo nevstoupil.“
„Ani jeden z vás? Nebo další strážný? Co váš velitel?“
„Ne, mistře. Řekl jsem ti přece, že tam nikdo nebyl!“ odsekl mladík.
Řádový rytíř stále vzdorovitě mlčel. Siegfried si ho prohlédl od hlavy k patě. Mohl po něm v noci pást on? Byl možná už krapet postarší, jenže postavu měl pořád slušně stavěnou. Působil jako ztělesněná výhrůžka.
„Dobrá. Teď mě pusťte dovnitř.“
Vzduch v nevětrané místnosti byl mrtvolný – a mrtvolně působil též sám panovník, kterému z přídělu přikrývek a kožešin vykukovala jenom hlava. Lékař mu zpoza nich opatrně vytáhl ruku a zkontroloval tep. Pro jistotu ho nahmatal i na vladařově krku. Pak se ke zraněnému naklonil, aby si poslechl dýchání. Podle všeho pravidelné.
Ulevilo se mu. Takže žádný jed. Žádné udušení polštářem. Jestli krále zatoužil zamordovat někdo z hradní posádky, nejspíš to nebude člen Karlova doprovodu – a pokud přece jen ano, neodvážil by se riskovat odhalení před ostatními spříseženci. Zajít do patra věže a postarat se o jediného dostupného lékaře bylo pro zdar věci daleko jednodušší a taky podstatně méně podezřelé.
„Neprobudil se? Neblouznil?“ ujišťoval se.
Řádový rytíř zavrtěl hlavou. Mladší z bratří Koldiců už najednou nevypadal tak sebejistě.
„Asi… mluvil ze spaní,“ připustil s okolky. „Ale stejně dobře to mohl být duch. Možná ho navštívil jeho mrtvý otec.“
„Znad sfětec nebo sfětyce, aby jemu pošechnáli,“ promluvil poprvé řádový rytíř s tak silným německým přízvukem, až to Siegfrieda pobavilo. Hrozivý vzhled strážce tím dost utrpěl.
„Jestli mluvil ze spaní, je to dobře. Mohl by se už brzo probrat,“ poznamenal zamyšleně. „A jestli mu žehnali sami svatí, vypadá to ještě líp. Najím se a jsem tu cobydup. Dávejte na Jeho Veličenstvo pozor!“
Sám naopak nevěnoval pozornost prskání mladšího Koldice a vyšel vstříc chabému říjnovému slunci. Bylo sice pod mrakem, ale Lichnice se konečně probouzela k životu: na nádvoří se neobratně vyhýbal kmitajícímu služebnictvu a zdravil rozespalé strážné. Ranním povětřím se kupodivu nesla vůně mydlinek. Do práce se tu totiž vrhla trojice kyprých pradlen zápasících s množstvím košil a kalhot, které se snažily vecpat do připravených necek.
Překvapeně zamžoural a pro jistotu si i protřel zrak, neboť v jedné kádi spatřil vyčuhovat tělo Gabriela z Yorku. Namydlený, s výjimkou spodních kalhot dočista nahý Angličan se právě drhl olysalým kartáčem a pobrukoval si neznámou odrhovačku. Nikdy předtím ho svlečeného neviděl, a proto se nedalo přehlédnout, že valnou část trupu jeho ochránce brázdí jizvy. Z některých by se dalo usuzovat, že sleduje oživlého nebožtíka lebedícího si na pitevním stole.
„Krásné ráno!“ Dobře naložený výtečník si ho všiml a s úsměvem jako měsíček na něj zamával.
Siegfried zvedl oči k nebesům zvěstujícím déšť a zamumlal: „Neřekl bych. Co tak zvesela?“
„A co by ne, doktůrku?“ Gabriel se porozhlédl, jestli kolem neprochází někdo ze zbrojnošů, a šeptem pokračoval: „Včera večer jsem vyhrál spoustu měďáčků. A zatím mě nepropíchli! Měl ses k nám přidat, mohl sis něco přivydělat.“
„Nečekal bych, že zrovna místní posádka bude při penězích.“
„Nemají je za co utratit. Stravu a nocleh tu mají jisté a dole v podhradí údajně není ani pořádná hospoda, natož rozhoďnožky. A ještě jedno sladké tajemství ti prozradím. Tady opravdu nemusejí přispívat do kostelní kasičky.“
„Co trhy?“ Siegfrieda napadlo, že tohle se pro jeho léčitelské zásoby hodí vědět.
„Nejbližší jsou až v Jeníkově. Jenže na ty si budou muset zas nějakou chvíli škudlit,“ uchechtl se Angličan.
„Mám radost, že sis užíval,“ shrnul učenec tónem, který dával jasně najevo opak. „Nezaskočil sis během toho obírání bližních náhodou ke mně do pokoje? Po tom prvním pokusu překazit mi spaní?“
Gabriel se zamyslel. „Těžko říct… Asi ne. I když spolehlivě to říct nemůžu. Od určité hodiny si pamatuju jenom to, že si nic nepamatuju.“ Pokrčil rameny. „Měls dalšího hosta?“
„Vypadá to tak. A nejspíš se mě pokoušel zavraždit. Kdežto ty mě máš chránit, pokud si dobře vzpomínám.“
„Jakože ti mám pospávat u dveří jako pejsek? Nebo se k tobě rovnou nastěhovat a přitulit? No, pokud vím, nabízenou společnost jsi pohrdlivě odmítl!“
„Stěhovat se ke mně rozhodně nebudeš.“ Medikus se nadechl k neradostnému dodatku, jenže poukázat na něj musel. „Zato bys mohl občas přijít zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. A taky omezit chlast.“
Flamendr vytřeštil oči. „Chceš mě přivést do hrobu, doktůrku? Chceš mi vzít chlast? Co jiného by mi tady zbylo? Jsme uprostřed divočiny a na lože tady ulehnu spíš s medvědicí než s krasotinkou. Předepisuješ mi strašlivou medicínu!“
„Prostě bych rád zůstal naživu. A od toho jsi tady ty.“
Angličan se hrdě vzepjal v kádi. Z jeho zjizveného těla odkapávala voda. „Rozkaz. Ale nejdřív bych něco zakousnul.“