Orlové ve válce

Anotace

Ukázka z textu

str. 13

Germánie, rok 12 před Kristem

Chlapec tvrdě spal, ale neustávající třesení za rameno ho nakonec probudilo. Otevřel rozespalé oči a zjistil, že se nad ním někdo sklání. Ve slabém světle lampy uviděl otcův obličej – vousatý, rámovaný copánky. Vypadal děsivě a chlapec se lekl.
„Neboj se, medvídku. Nejsem duch.“
„Co se děje, otče?“ zamumlal.
„Musím ti něco ukázat.“
Za otcovou mohutnou postavou stála matka. I přes šero a rozespalost poznal, že je smutná. Znovu se podíval na otce. „Matka jde taky?“
„Ne. Tohle je jen pro muže.“
„Je mi teprve sedm.“
„To nevadí. Chci, abys to viděl. Vstaň a oblékni se.“
Otcovo slovo bylo zákonem. Chlapec vyklouzl zpod teplé medvědí kůže a zasunul nohy v ponožkách do bot, které mu stály u postele. Našel pláštěnku, kterou používal jako druhou přikrývku, a přehodil si ji přes ramena. „Už jsem hotový.“
„Tak pojď.“
Když míjeli matku, vztáhla k nim ruce. „Segimere. Není to správné.“
Otec se otočil. „Musí to vidět.“
„Je na to moc malý.“
„Nehádej se se mnou, ženská! Bohové to vidí.“
Matka uraženě našpulila rty a ustoupila.
Chlapec se tvářil, že to neslyší ani nevidí. Když šel za otcem, proklouzl kolem spících otroků, hořícího ohně, nádobí na vaření a dřevěných truhlic. Uprostřed domu byly proti sobě dvoje dveře. Z opačného konce přicházel zápach a různé zvuky dobytka, prasat a ovcí.
Otec odložil lampu a vyšel ven. Ohlédl se a pobídl ho. „Pospěš si.“
Hoch zamířil ke dveřím. Nad hlavou jim sice zářily hvězdy, ale přesto mu noc připadala temná a hrozivá. Nelíbilo se mu to, otec však na něj kývl. Vyšel ven
a zhluboka se nadechl ledového vlhkého vzduchu. Studil ho v nose a připomnělo mu to, že už se pomalu blíží zima. „Kam jdeme?“
„Do lesa.“
Znervózněl. Ve dne chodil do lesa rád, protože si mohl hrát s kamarády na lovce nebo soutěžit, kdo je nejlepší stopař vysoké zvěře. Jenže v noci v lese ještě nebyl. Teď to byl temný svět plný duchů, divokých zvířat a bohové vědí, čeho ještě. Mnohokrát ho probudili vlci vyjící na měsíc. Co když nějaké potkají?
„Přidej!“ Otec už byl kus před ním na pěšině, která vedla od vesnice.
Teď když zůstal sám a dostal ještě větší strach z toho, co se nachází za domy, rychle vyrazil za otcem. Chtěl se zeptat, jestli by se ho mohl chytit za ruku, ale věděl, jakou by dostal odpověď. Tak se aspoň snažil jít těsně vedle něj. Pocit bezpečí mu také dodával Segimerův dlouhý meč. Dokazoval, že je to zámožný člověk. Jak mu při chůzi narážel do stehna, připomínal chlapci, že otec je neohrožený bojovník a vyrovná se ostatním příslušníkům kmene nebo je dokonce předčí.
Když se mu vrátila odvaha, zeptal se: „Co tam budeme dělat?“
Segimer se na něj podíval. „Zúčastníme se obětování bohům, jaké jsi dosud neviděl.“
V chlapci se mísilo vzrušení se strachem. Chtěl vědět víc, ale vzhledem k tomu, že otec mluvil přísně a spěchal, raději mlčel. Nejdůležitější bylo, aby s ním držel krok. Cestou mezi chýšemi jim pod nohama čvachtalo bláto. Když míjeli jedno obydlí, zaštěkal pes a ostatní se k němu přidali. Bez ohledu na ten rámus zůstával ve vesnici klid. Všichni spí, uvědomil si chlapec. Už bylo hodně pozdě. Vzrušeně se usmíval. Zůstat vzhůru a zúčastnit se svatební hostiny přátel to nic nebylo, ale jít do noční tmy, dokonce do lesa, to je teprve dobrodružství. A navíc doprovázel otce, který pro něj byl nedostižným vzorem. Segimer nebyl zlý ani krutý jako otcové některých kamarádů, ale neměl s ním mnoho společného. Byl odměřený. Nedostupný. Pořád měl spoustu práce s ostatními vůdci kmene. Nebo byl na lovu či bojoval proti Římanům. Tentokrát si to musím užít, pomyslel si chlapec.
Cesta vedla do lesa, který se táhl na jih od jejich vesnice. Segimer řekl synovi, že celé území kmene Cherusků pokrývají lesy, ale kolem větších vesnic jich spoustu vykáceli, aby mohli obdělávat půdu. Směrem na východ a na západ se na malých polích pěstovalo obilí, zelenina a píce pro dobytek. Lesy na jihu poskytovaly dřevo na topení, vysokou zvěř, divočáky a posvátná místa, kde se kněží radili s bohy.
Na jedno takové teď určitě jdeme, napadlo chlapce a znovu zneklidněl. Byl moc rád, že otec nevidí, jak se třese strachy. Nikdy se neodvážil vejít do takového hájku. Jednou se s kamarády vydali tak daleko, že uviděli vchod do jednoho z nich. Rohaté lebky dobytka přibité na stromy je tak vystrašily, že se mlčky odplížili do vesnice. Dnes v noci jdou rozhodně dál. Jakmile se ocitli v lese, ucítil, že mu po zádech stéká pot. Buď statečný, povzbuzoval se. Teď ani později nemůžeš dát najevo, že se bojíš. Kdyby to poznali, zahanbil bys rodinu a otce.
Najednou zpoza stromu vyšla postava. I přes veškerou snahu leknutím poskočil. Člověk v pláštěnce vyzbrojený kopím zvedl ruku a pozdravil. „Buď zdráv, Segimere.“
„I ty, Tudre.“
Hoch se uklidnil. Tudrus byl jeden z otcových nejvěrnějších bojovníků a znal ho odmalička.
„Tys probudil malého medvěda.“
„Ano.“ Segimer pohladil chlapce po rameni a ten mu za to byl vděčný.
„Jsi připravený, hochu?“ zeptal se Tudrus.
Chlapec nevěděl, s čím souhlasí, ale přikývl.
„Dobrá.“
Segimer se podíval na pěšinu, co vedla od západu a protínala tu, po níž přišli z vesnice. „Dorazí ještě další?“
„Všichni už jsou tady. Bojovníci z kmene Bructerů, Chattů, Angrivariů a Tencterů. Své vůdce poslali dokonce i Marsové.“
„Donara potěší, že sem přišlo tolik lidí,“ prohlásil Segimer a pohlédl na oblohu. „Měli bychom si pospíšit. Měsíc brzy vyjde na obzor. A kněží rozhodli, že tehdy musejí zemřít.“
Tudrus souhlasně zamručel.
Tehdy musejí zemřít. Chlapec potlačil neklid, ať už ta slova znamenala cokoli, a soustředil se na to, aby stačil otci.