Braň se !!! Nevzdávej to! (Od Schwarzenberga k Zaorálkovi)

Kniha je psána zkušenou rukou spisovatele, a to především dobře a přesvědčivě; v tom tkví její přednost. Manovy postřehy jsou namnoze trefné, formulace a příměry přesné a pádné, jak o tom svědčí i ohlasy čtenářů. Kniha opravdu pomáhá občanům bránit se médiím hromadného ničení.

Přesah Manových blogů Nikdy mi nebylo tak úplně jasné, co znamená, že má něco - např. umělecké dílo - přesah. A mám dojem, že se mi to možná aspoň zčásti osvětlilo teprve při četbě Manových blogů, sesbíraných v právě vydané jeho knížce Braň se!!! Nevzdávej to! Od Schwarzenberga k Zaorálkovi. Uvedu příklad. Poslední článek knihy pojednává o německém novináři Udo Ulfkottovi, který se celá léta nechal podplácet americkou špionážní agenturou CIA aby psal proamerické články. Ten novinář tak tedy činil, ve svých textech falšoval skutečnost tak, aby vyhovovala těm, kteří ho platili, psal zkrátka proamericky, až se hory zelenaly. Měl se za to královsky, ale jen do doby, než se mu v hlavě vzpříčilo svědomí. Nu a tehdy, když se to stalo, začal psát knihu o tom, jak se nechal nejen on, ale celé kohorty německých novinářů Američany podplácet. Nu a ta kniha pak vyšla a stala se senzací německého knižního trhu... Tolik tedy k poslednímu článku v Manově knížce. Vzpomínám si, že jsem jej dočetl a cítil jsem, že tady cosi tzv. visí ve vzduchu. Totiž otázka Ulfkottova svědomí. To předtím, když se nechal Američany korumpovat, žádné svědomí neměl? Anebo ono to svědomí jen spalo a probudilo se až nějakým nárazem? Ale jakým nárazem? A jak to se svědomím a penězi vůbec funguje? Jaké asi procento lidí se nechá podplatit a jaké ne - a to nikdy? Čili uvažoval jsem, domýšlel jsem se odpovědi na to, co za článkem jako by zanechávalo stopu – a právě tohle byl zřejmě onen přesah, který řečený článek obsahoval. Což jsem ovšem pochopil až při čtení druhého článku o Ulfkottovi, ve kterém se všem mým předchozím otázkám, jakoby nasvícením i do nejtajnějších komůrek jeho vědomí, dostalo jasných a logických odpovědí. Ten článek druhý, bohužel, v knize chybí (Ulfkottovo interview se objevilo na internetu teprve před několika málo dny), ale s výjimkou tohoto případu to v knize probíhá podle shora naznačeného vzoru. Článek první, jakoby uvádějící, poskytne základní informaci, vzbudí pozornost – ale zanechá za sebou cosi jako závoj tajemství. A teprve článek druhý, anebo také až třetí, přinese jeho konečné a jasné rozuzlení. Je to četba skoro dobrodužná. Co nenudí.