Dívka, již jsi tu zanechal

Píše se rok 1916, probíhá první světová válka a na francouzském venkově udržují Sophie Lefѐvrová a její sestra Hélѐne všemi silami v chodu malý rodinný hotel. Život je den ode dne těžším. Jejich manželé odešli bojovat na frontu, vesnice padla do rukou Němců, a ti si berou vše, co se jim zlíbí. Hlad je každodenním nechtěným společníkem, bída postihla všechny bez výjimky, stejně jako vzájemná nedůvěra.

Sophie se přesto snaží všem příkořím čelit s odvahou i nadějí v duši. Pomáhá jí v tom také obraz - její vlastní portrét zavěšený na zdi v hotelu, na němž ji tak dokonalým, a na svou dobu velmi nezvyklým a značně podmanivým způsobem, zvěčnil její manžel Édouard, než odešel do války. A právě tento obraz zaujme i nového Kommandanta ve vesnici.Německý důstojník si ho prohlíží při každé „návštěvě“ hotelu, a zdá se jím téměř posedlý. Pro Sophie by to mohlo znamenat jedinou, i když chabou a nejistou možnost, jak se pokusit zachránit své milované před krutostmi války, a ještě někdy smět uvidět manžela…

Konečně jsme všechny obsloužily. Zůstaly jsme s Hélène stát za barem a Kommandant pronesl jakýsi dlouhatánský přípitek v němčině. Nedokážu ani vypovědět, jaký to byl pocit, slyšet v našem domě jejich hlasy, dívat se, jak si pochutnávají na jídle, které jsme tak pečlivě připravily, jak si užívají, smějí se a popíjejí. Já je tu posilňuji, pomyslela jsem si zoufale, a můj milovaný Édouard možná zatím někde padá hlady. Při tom pomyšlení, nejspíš ještě umocněném hladem a vyčerpáním, se mě na okamžik zmocnilo zoufalství. Z hrdla se mi vydral tichounký vzlyk. Hélѐne mě chytila za ruku a stiskla ji. „Běž do kuchyně,“ zašeptala.
„Já-“
„Běž do kuchyně. Doliju jim sklenice a přijdu za tebou.“
Pro jednou jsem sestru poslechla.

Londýn, rok 2006. Třicetiletá Liv Halstonová se stala před čtyřmi lety vdovou, a dosud se z toho nevzpamatovala. Po manželově smrti se upnula nejen na dům, který on sám navrhoval, ale i na svatební dar, který jí kdysi věnoval. Portrét neznámé mladé ženy pověšený na zdi ložnice je pro ni osobním symbolem šťastných časů…

Když se čistou náhodou ukáže, že obraz má ve skutečnosti obrovskou hodnotu, a Liv by ho měla „vrátit“ potomkům údajných dřívějších majitelů, rozehrává se boj. Nejen v soudní síni… Liv se odmítá „svého“ obrazu vzdát, znamená pro ni tolik! Komu portrét s uhrančivou dívkou připadne? Jaká historie ho ve skutečnosti provází? Jaký osud dívku z obrazu potkal?

Zastavili se přímo uprostřed rušné ulice a znovu si obraz prohlédli. Liv si vzpomíná, jak měla kůži na šíji napjatou a spálenou od slunce, i na jemnou vrstvičku zaprášeného potu na pažích. Na horké barcelonské ulice, na odpolední slunce, které se mu odráželo v očích. „Myslím, že můžeme porušit pravidla pro něco, co milujeme.“

Román, odehrávající se ve dvou časových obdobích a vyprávějící o těžkých časech, odvaze, lásce, vnitřní síle, křivdě i hodnotě věcí, nese název Dívka, již jsi tu zanechal. Jeho autorkou je známá a oblíbená britská spisovatelka Jojo Moyesová. Po titulech Než jsem tě poznala, Poslední dopis od tvé lásky a Stříbrná zátoka tak vyšel další příběh, který má potenciál chytit čtenáře za srdce.

Jojo Moyesová znovu potvrzuje, že psát umí. A to výborně. Příjemným vypravěčským stylem provede čtenáře skrze dva příběhy, které spojuje v jeden společný právě obrazem, pojmenovaným jako Dívka, již jsi tu zanechal. Postupem stránek skládá Moyesová dohromady jednu dlouhou historii, doposud opředenou mnoha otazníky. K zajímavé zápletce si bere na pomoc rovněž humor, trochu toho napětí a nepřeslazené romantiky.

Román je velmi příjemnou četbou. Děj má spád a v závěru uchystané překvapení. Smutek se tu střídá s radostí, smích s pláčem, síla s křehkostí, surovost s něžností, a naopak. Co ale zůstává, je naděje… Vřele doporučuji.

Autorka recenze: Eva Šamánková

Madame Sophie Lefévrová snad na pořadu dne ještě není. Vlastní hotel Le Coq Rouge na předměstí jednoho z měst nedaleko Paříže, ve kterém se snaží se svými mladšími příbuznými vyjít, jak jen se to hmotně vůbec dá. Nebojí se totiž o sebe, mnohem více o své blízké a především manžela, který bojuje někde na frontě. S ním se snaží být alespoň v myšlenkách, a to nejen při pohledu na obraz, který jí malíř Édouard namaloval.

První světová válka bere nejen životy, ale i mění charaktery. Sophie se ze dne na den stává vyvrhelem zdejší společnosti, která věří tomu, že kolaboruje s Němci, aby zachránila kůži těm, které má ráda, ale na úkor všech ostatních. Herr Commandant, německý důstojník, tomu ještě napomáhá, když se neustále ocitá v její blízkosti.

Válkou zasažený osud manželů Lefévrových se dostává na povrch po necelých sto letech, kdy se obraz mladé ženy – prostřednictvím mediálně sledovanému procesu o jeho navrácení původním majitelům – objevuje v rukou mladičké vdovy Liv Halstonové, jež se tak ocitne na okraji oblíbenosti a musí tak bojovat i proti svému novému „příteli“. Odhalí se pravá pravda? Kdo bude trpět a kdo naopak slavit? Shledali se v minulosti ještě někdy Lefévrovi?

*

Do tváří se mu vehnalo trochu barvy a já ho v duchu před sebou spatřila se vztaženou rukou a pistolí namířenou na utíkajícího vězně.
„Opravdu si myslíte, že někdo z nás má na výběr?“ pronesl tiše. „Vážně si myslíte, že by si někdo z nás dobrovolně vybral takovýhle život? Uprostřed vší té zkázy?Kterou jsme sami způsobili? Kdybyste viděla to, co jsme zažili na frontě, ještě byste si říkala, že máte…“ Odmlčel se a potřásl hlavou. „Omlouvám se, madame. To je tím, že jsou svátky. Člověk je z toho sentimentální. A všichni víme, že není nic horšího než sentimentální voják.“
Omluvně se na mě usmál a já se trochu uvolnila. Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a upíjeli ze sklenic, obklopeni zbytky od večeře. Důstojníci se vedle dali do zpěvu. Slyšela jsem, jak jejich hlasy zesílily v povědomé melodii, i když slovům jsem nerozuměla. Kommandant naklonil hlavu ke straně a naslouchal. Pak postavil sklenici na stůl: „Vy nás tu nemůžete ani cítit, že?“
Zamžikala jsem. „Vždycky jsem se snažila –“
„Myslíte, že vaše tvář nic neprozrazuje. Ale já vás sleduji. Léta v armádě mě toho naučila hodně o lidech i jejich tajemstvích. Tak tedy… můžeme uzavřít příměří, madame? Jen na pár hodin?“
„Příměří?“
„Co kdybyste zapomněla, že jsem příslušník nepřátelské armády, a já zase zapomenu na to, že vy se většinu času snažíte vymyslet, jak tu armádu podrývat, a budeme prostě… jen dva lidé?“

*

Jak už jsem někdy v minulosti uvedl, každý autor, který se věnuje určitému žánru, používá své typické prvky, které jsou rozeznatelné od jiných jeho kolegů. U Jojo Moyesová to platí samozřejmě také. Tvrdé historické momenty oddělí dvě milující osoby, k tomu mezigenerační objekt a po určité době vše propojí nová generace ve vzpomínkách, která nás vrátí zpět na začátek konce. Čtivé a příjemné čtení, které tamější atmosféru dokáže barvitě popsat a vtáhnout nás do děje.

Autor recenze: Josef Němec

V každé knize dokážeš vykreslit postavy tak lidské, tak hluboké, že se do nich čtenář bezmála zamiluje. A na konci pak má nevyhnutelně zlomené srdce, protože jim musí dát sbohem. Pravda, možná jsem s tím už měla počítat – Dívka, již jsi tu zanechal je už čtvrtá kniha, kterou jsem od tebe četla, ale já si prostě nemůžu pomoct.

Jsem jednoduchá žena: když na knize vidím jméno Jojo Moyesové, nepřemýšlím a kupuju. A pak čtu. A pak brečím. Pokaždé. To k tomu prostě patří – stejně jako u Agathy Christie tušíte, že na konci bude odhalen vrah, u Jojo Moyesové tušíte, že na konci budete plakat, to tak prostě je.

Příběh se točí kolem jednoho obrazu. Ale jak říká Paul McCafferty, který hledá ukradené obrazy a vrací je jejich právoplatným majitelům: „Nikdy to není jenom obraz.“ S obrazem jsou vždy spojené vzpomínky, šťastné i smutné, je to součást domova stejně jako domácí mazlíček. Pro Liv Halstonovou, jíž portrét podivně překrásné ženy patří, to je připomínka jejího zemřelého manžela. Pro dědice vyobrazené ženy vzpomínka na prababičku – a příležitost, jak získat miliony liber.

Kdo má na obraz větší právo? Liv se dostává do bezvýchodné situace, když dá případ k soudu, všichni se stavějí proti ní. Dokonce i její kamarádka Mo se odstěhuje, protože si myslí, že by obraz měla vrátit.

„Všichni vědí, že to nemůžeš vyhrát,“ vmete jí do tváře Mo. Liv si je přitom stoprocentně jistá, že její manžel obraz poctivě koupil.                                      

Podobně jako Než jsem tě poznala nebo Stříbrná zátoka má Dívka, již jsi tu zanechal hořkosladkou příchuť. To se mi líbí. Moyesová ví, že život není jenom šťastný, kytičkovaný a plný slunce – občas prostě nějaká ta vichřice přijde. Podobně jako Poslední dopis od tvé lásky se příběh prolíná mezi dvěma časovými rovinami, ale záludně se vyhýbá všem jednoduchým klišé a nabízejícím se happy endům.

Prostě zase jednou úžasná kniha, kterou si ráda zařadím do své knihovny.

Autorka recenze: Radka Blažková

* * *

Dívka, již jsi tu zanechal